Vesmírný šrot je poměrně velká komplikace nad našimi hlavami. Když je vypuštěna na oběžnou dráhu nová družice, většinou se všichni radují nad novým pokrokem techniky. Ovšem v okamžiku, kdy doslouží, si na ni nikdo už nevzpomene a je započítána do šrotu.
Bohužel se nikdo nestará, jak tento šrot zlikvidovat a zůstává na oběžné dráze. Postupem času ho logicky začíná přibývat, přičemž pochází nejčastěji ze starých družic a palivových stupňů raket.
Navíc některé vesmírné stanice s lidskou posádkou vyhazují do vesmíru celé pytle s odpadem. Mediálně známé jsou například brašna s nářadím nebo rukavice.
Dráhy kusů šrotu pak obkreslují okolo Země klec, kterou je čím dál tím těžší dostat se do vesmíru bez kolize. Funkčních družic je v kosmu asi 3300, ovšem těch nefunkčních na 13 000! Každoročně se počet vesmírných odpadků zvyšuje o 2 – 5 %.
Úlomky odpadu jsou však stále nebezpečnější. Během necelých 20 let bude na oběžné dráze 3x více harampádí, které může proměnit let do vesmíru v tragédii. První zásadní srážka funkční družice s vesmírným šrotem se odehrála v roce 2009 nad Sibiří. Tehdy nefunkční ruská družice zneškodnila americký satelit Iridium a zbytky obou družic se přidaly ke šrotu. Pokud lidstvo něco nevymyslí, budou úlomky a kusy stanic brázdit vesmír klidně i 10 000 let.
A jaký je tedy počet vesmírného smetí dnes? Údaje jsou různé, ale pohybují se v rozmezí 10 000 – 20 000 monitorovaných kusů různé velikosti. Pak existují ovšem ty, které vědci nejsou schopni sledovat. Těch prý může být až 10x více. Celková hmotnost se odhaduje na 5000 tun.
Nenápadných, ovšem nebezpečných, kousků o velikosti do 10 cm se pohybuje na oběžné dráze asi půl milionu a objektů menších než centimetr na desítky milionů. Jejich razance je přitom srovnatelná s účinkem projektilu vystřeleného z pistole.
Vědci z NASA každý den sledují létající odpad, aby dokázali včas zabránit srážce s družicemi, což se podaří zhruba 3x do týdne. Starost o navigační systém tak může připomínat počítačovou střílečku, přičemž jste ten, kdo uhýbá.
Kolik stála mise na Měsíc? Legendární Apollo 11 v číslech
Příliš se však nemluví o tom, že nám nad hlavou krouží i jaderný odpad, přičemž 44 radioaktivních částic je z ruské produkce. Družice poháněné jadernými reaktory se totiž pohybovaly tak nízko, že jim nevyhovoval solární pohon. Jednalo se v naprosté většině o špionážní satelity. Po skončení funkčnosti byla tato zařízení vystřelena dál na vyšší oběžnou dráhu, proto aby se tělesa „vysvítila“ v bezpečné vzdálenosti a také aby nespadla na zem a jejich existence se neprozradila. Rusové to však neuhlídali a zbytky takovéhoto přísně tajného satelitu včetně reaktoru dopadly na území Kanady.
Na větší problém ovšem zadělali Američané, když svou jadernou družicí zamořili atmosféru nad Indickým oceánem v dubnu 1964. V této lokalitě tehdy byla zaznamenána 15x větší radiace než jinde po světě.
Kam ale vesmírný šrot umístit? Jeho životnost je totiž prakticky neomezená. Některé jeho kousky postupně klesají, až shoří v atmosféře. Než ale klesnou do potřebné výšky, může to trvat i desítky let. Prevence by mohla spočívat například v tom, že by se vědci domluvili a maximálně využili společné multifunkční satelity, které složí k předpovědím počasí, bleskovému zpravodajství, satelitní navigaci, telefonování a tak dále.
Také je třeba se zaměřit na uklízení. Ovšem velmoci, vyvíjející vesmírný program, v tomto ohledu příliš nespolupracují. Zatím není vůle, protože to, co se dá použít k odstranění nefunkční družice, se dá aplikovat i na odstranění družice funkční.
Postoj Američanů je následující: „Snažit se o řešení je nezbytné, musí však být transparentní a otevřené, aby se vyloučila možnost konfliktů a nedorozumění.“ I z politických důvodů Evropská vesmírná agentura uvažuje, že bude sama sledovat vesmírný šrot, a to zcela mimo programy NASA. Ovšem vývoj tohoto projektu přijde na 50 milionů eur, což celý projekt značně komplikuje.
Napište váš názor