V minulém článku jsme se zabývali především přípravami na samotný experiment a popisem prvních dnů. Dnes se seznámíme s dalšími událostmi v průběhu experimentu a také s jeho ukončením.
Po incidentu s hasicím přístrojem, o kterém jsme psali na konci minulého článku, se napětí mezi dozorci a vězni ještě stupňovalo. Dozorci se rozhodli, že na vězně vyrukují s jinou taktikou a zaměří se více na jejich psychiku.
Tři nejméně aktivní vězni při výše zmíněné vzpouře proto dostali za odměnu speciální celu, dostávali pravidelně jídlo a mohli si čistit zuby. Ostatní vězni tato privilegia neměli.
Cílem tohoto pokusu bylo rozeštvat vězně a tím zažehnat budoucí vzpouru. Dozorci se plně ponořili do svých rolí a vnímali vězně jako problémové hochy, co potřebují zkrotit, a dávali jim to silně pocítit.
36 hodin po začátku experimentu vězeň číslo 8612 začal trpět depresivními náladami, nedokázal řádně formulovat věty a propadal nekontrolovatelně křiku a pláči. Dozorci si však mysleli, že vězeň depresivní stav jen předstírá. Proto mu bylo navrženo, že se může stát informátorem a tím mu bude zaručenu imunita od dozorců. Dostal čas na rozmyšlenou.
Po návratu zpět mezi vězně začal šířit paniku a ostatním říkal, že se odsud nelze dostat, že jsou tu uvězněni navěky. To jen umocnilo pocit ostatních trestanců, že jsou skutečně uvězněni. Za několik dalších hodin se stejný vězeň choval naprosto nepříčetně, řval a choval se agresivně. Až poté vědcům došlo, že je situace vážná a propustili ho.
Následující den byl den návštěvní. Vězně přišli navštívit jejich rodiče a ostatní příbuzní. Také ti byli vtaženi do hry naplno, a tak před samotnou návštěvou museli k řediteli věznice prodiskutovat případ svého syna. Někteří rodiče byli zděšeni nad fyzickým a psychickým stavem jejich dětí a v důsledku toho se snažili zajistit ohleduplnější nakládání právě se svou ratolestí. Někteří se pokusili dokonce i podplácet.
Právě v těchto momentech docházelo řediteli věznice (vedoucí celého projektu), že i on se už naplno adaptoval do své role.
Další den byl pozván opravdový kněz a vězni se mohli vyzpovídat. Všichni tutu možnost využili, až na vězně č. 819. Ten se dle svých slov cítil nemocný a vyžadoval lékaře. Po chvíli začali ostatní vězni skandovat, že vězeň č. 819 je „špatný hoch“, protože znečistil svou celu. Pod tímto ohromným tlakem se vězeň č. 819 naprosto sesypal. Vedoucí celého experimentu mu oznámil, že experiment končí.
Stanfordský vězeňský experiment: Přípravu není radno podcenit!
Po třech dnech ho oslovil jeho vlastním jménem, přičemž sám vezeň na toto jméno už prakticky přestal slyšet. Experiment tak skončil ve správný čas, i když spousta ostatních vědců se později vyjádřila, že se celý Stanfordský pokus měl zastavit již po prvních problémech.
Původně byl plán sice dvoutýdenní, nicméně dozorci i trestanci se natolik vžili do svých rolí, že hrozilo totální zhroucení trestanců a naopak další ponižování a násilné vynucování autority z řad bachařů.
Tento pokus dost jasně prokázal, že prakticky jakýkoli člověk, který je vržen do skličující situace, se plně oddá své roli, ať už je jakákoli, dobrá nebo špatná.
Na začátku experimentu si byli všichni rovni, všichni byli ze stejné skupiny. Na konci z něj vyšla část naprosto zdevastovaných, zdeprimovaných a podvyživených a také skupina sice vyčerpaných, ale v jádru spokojených lidí, kteří dokázali udržet pořádek a vynutit si respekt. Děsivé, že?
Napište váš názor