Práce sportovního komentátora je snem nejen mnoha malých chlapců, ale také o něco dospělejších fandů. Jako u každé jiné profese, cesta na vrchol není snadná, provází ji všemožná úskalí a nástrahy. Dokáže však zprostředkovávat radost divákům u televizních obrazovek. Dva přední komentátoři Ondřej Voršilka a Michal Micka se rozpovídali o své cestě ke sportovnímu mikrofonu a také o tom, jaké bude mít koronavirová krize dopady na ně samotné i sport obecně.
Jaká byla vaše motivace stát se komentátorem?
Ondřej Voršilka: Od malička mě sport fascinoval. Asi v šesti letech jsem dostal první brusle, hokejku a už to bylo. Pokaždé když jsem hrál hokejový zápas jsem si představoval okamžiky ze zápasů, které jsem sledoval v televizi. Fascinovala mě práce komentátorů, vždy mě zajímalo, jaké to musí být v emocích přibližovat národu ty krásné momenty velkých zápasů.
Často jsem si na komentátora hrával už v mačích za barákem. Pravda je, že teď už bych ty výkony asi zpětně slyšet nechtěl. Ale podstatné je, že mě to nepustilo.
Michal Micka: Hlavní motivací byla rozhodně možnost spojit svou celoživotní lásku, tedy sport, s prací. Takřka každý mladší nebo starší sportovní nadšenec někdy alespoň zapřemýšlel, jaké to je usednout na komentátorské stanoviště na stadionu a snažit se zprostředkovat událost, kterou sám považuje za výjimečnou.
Vzpomenete si na nějakou trapnou situaci?
Ondřej Voršilka: Do úskalí se dostane komentátor poměrně často a kolikrát za to ani nemůže. Nejčastěji jde o různé náhlé změny na hřišti, které nejsou zřejmé z komentátorské pozice, ale divák je v přenose vidí. Pak jste samozřejmě chvilku za ňoumu. Kapitola sama o sobě jsou přeřeky. A ano, jeden z těch nejšílenějších, který si každý velmi rychle představí, se mi podařil. V exponovaném okamžiku nejmenovaného hokejového utkání jsem ve větě „vyslal střelu na branku“ zaměnil první L za R. Stydím se dodnes. Nebo když jsem svého času dělal rozhovor se Zdenem Chárou, málem jsem se se svými 178 cm nevešel do záběru.
Michal Micka: Jeden největší trapas se popravdě hledá těžko, nicméně je to kompenzováno spoustou trapasů menších. Ty se týkají nedokonalé připravenosti či nervozity v prvních komentovaných zápasech, kdy mě v úvodu při soustředěném čtení sestav překvapila náhlá střela do tyče nebo dokonce branka. Běžné byly také chyby v identifikaci hráčů, zvláště když hráč už třeba byl střídán, ale já jsem v danou chvíli nezkušeně listoval ve své přípravě a nezpozoroval jsem, že dotyčný už v zápase vůbec nefiguruje. A možná vůbec „nejoblíbenější“ jsou situace, kdy se mi do komentáře vkrade delší, na výslovnost složitější slovo, které natřikrát nedokážu říct správně. To už je takzvaně na ručník.
Jaký je váš největší zážitek při komentování?
Ondřej Voršilka: Všeobecně se dá říct, že to jsou velké finálové zápasy komentované přímo na stadionu. Ta atmosféra a emoce, které prožíváte, to se těžko popisuje. V těch okamžicích si říkám, že přesně pro tohle to dělám. Samozřejmě přistupuji profesionálně ke všem zápasům, které komentuji. Je úplně jedno, jaká je to soutěž, finále nebo první zápas sezony, své práce si vždy vážím. Někdy ale máte adrenalin až za ušima.
V roce 2014 hrál finále KHL český tým HC Lev Praha. Nikdy nezapomenu na vyprodanou bouřící O2 arenu, na neskutečný obrat v šestém utkání a pak samozřejmě na sedmý rozhodující zápas v Magnitogorsku a následný let s týmem na palubě do Prahy. Stříbrné oslavy byly velkolepé.
Michal Micka: El Clásico na stadionu Santiago Bernabéu v Madridu. Bezmála 100 tisíc fanoušků, kteří jednohlasně zpívali klubovou hymnu Realu Madrid tak hlasitě, že jsem neslyšel vlastní komentář ve sluchátkách. Vidět Messiho, Ronalda a další legendy přímo na trávníku, absolvovat tiskovou konferenci před zápasem a obecně nasát lokální nadšení z největšího klubového fotbalového svátku, to prostě stojí za to. A to i přesto, že Real ani Barcelona nejsou zdaleka kluby mého srdce.
Provozujete aktivně nějaký sport?
Ondřej Voršilka: Upřímně řečeno, neuměl bych si bez toho život představit. Od malička jsem hrál hokej i fotbal závodně. Hokej hraji dodnes, dvakrát týdně v rámci neprofesionálních soutěží či prostě jen tak pro zábavu. Mám i svého crossfit kouče, který mi dost nakládá. Dělám to jednak proto, že chci být kvůli práci v kontaktu s reálným sportem a také kvůli kondici. Mám také základní hokejovou trenérskou licenci. Ne že bych chtěl komentování pověsit na hřebík a dotáhnout to na kouče nároďáku. Chtěl jsem jen získat další vhled do tohoto sportu, abych byl lepším komentátorem. Chci na sobě pořád pracovat.
Koníčky nemám, čas trávím nejraději se svou rodinou, říká fotbalový brankář Tomáš Vaclík
Michal Micka: V současné době se věnuji především vytrvalostnímu běhu a sekundárně posilovně. Na další rekreační sporty, včetně milovaného fotbalu, už bohužel tolik prostoru není. Každopádně ještě relativně nedávno jsem pracoval jako trenér v akademii jednoho z velkých pražských fotbalových klubů, což sice není tradiční sportovní aktivita, ale energie u toho člověk s dětmi vydá možná ještě více.
Jak se podle Vás změní profesionální sport po koronavirové krizi?
Ondřej Voršilka: Sport jako takový se nezmění. Změní se ale dočasně přístup k němu. Myslím si, že to, co jsme prožili a ještě prožíváme, trochu upraví lidem hodnotové žebříčky. Zavedou se jistá pravidla, která budou přetrvávat hodně dlouho. Všichni pocítíme, že „svoboda“, kterou jsme při sledování sportu brali jako samozřejmost, prostě zmizí. Vše se bude hodně kontrolovat, pohyb hráčů na stadionech bude mnohem striktněji oddělen od fanoušků či pracovníků médií a bojím se, že práce sportovních novinářů se tím hodně ztíží. Ale je nutné to respektovat. Na druhou stranu si myslím, že se to v horizontu několika let, pokud nenastane nějaká fatální recidiva COVID-19 či něčeho podobného, vrátí do starých kolejí.
Michal Micka: Nemyslím si, že by se po krizi profesionální sport z dlouhodobého hlediska měnil nějakým zásadním způsobem. Určitě bude kladen větší důraz na hygienické podmínky a různá drobná opatření týkající se diváků i sportovců. Dříve či později se ale znovu začne trénovat běžným způsobem a samotná utkání v různých sportech budou vypadat stejně jako před krizí. Pokud ovšem v budoucnu přijdou informace o možné epidemii jakéhokoliv druhu, bude se možná už z preventivních důvodů hrát bez divácké účasti.
Jaký bude mít krize vliv na výkony sportovců?
Ondřej Voršilka: U profesionálů si troufám tvrdit, že žádný. Pakliže budou zdraví, nemůže je ten výpadek zápasového vytížení a následné zhuštění v případě dohrávaných sezon nijak ovlivnit. Jsou to sportovci, profíci, mají kolem sebe celé týmy koučů, musí vědět, jak s tím naložit.
Michal Micka: Vliv bude patrný především v následujících týdnech. Dohnat tréninkové manko v přerušené sezóně, zvláště u fyzicky náročnějších sportů, není legrace. Každé přerušení kontinuity může mít negativní dopad. Na druhou stranu by důsledky neměly být tak zásadní, abychom jako diváci sledovali výrazně zhoršené výkony v čemkoliv. Klíčové může být možná spíše mentální rozpoložení sportovců, kteří dlouhé týdny trénovali sami.
Změní se zvyky fanoušků? Budou méně chodit na utkání, a ještě více sledovat sport z pohodlí domova?
Ondřej Voršilka: Trochu se bojím, že ano, a bude to problém. U nás se všeobecně na sport tolik nechodí jako jinde ve světě a už před krizí měla řada klubů daleko k ideálním návštěvnostem.
To, co prožíváme s COVID-19, je pro drtivou většinu z nás bezprecedentní. Nemyslím jen fakticky, ale vzhledem k medializaci, vládním opatřením a celému tomu kolotoči. Málokdo z klíčových generací současných návštěvníků sportovních utkání zažil třeba válku nebo jiné tak psychicky náročné hrozby.
V lidech chvíli zůstane, že něco není v pořádku a bojím se, že nejít na stadion a kouknout se raději z domova, bude velké lákadlo. Ale určitě ne skokově.
Michal Micka: Krátce po krizi se asi dají očekávat snížené počty fanoušků přímo na sportovních akcích. Strach nějaký čas přeci jen bude přetrvávat. Nicméně pokud se situace nebude zhoršovat, nepřijde výraznější druhá vlna epidemie, v nové sezóně už se vše může vracet k původním počtům s tím, že někdo bude třeba na velké akce nosit roušky, že na stadionech budou dlouhodobě instalovány zásobníky s dezinfekcí a podobně. Toho se možná už nezbavíme, ale mělo by to být na bázi dobrovolnosti.
Jak se s krizí poperou kluby po ekonomické stránce? Čekáte, že některé skončí?
Ondřej Voršilka: Budou to mít těžké. Pocítí to i ty největší, i když samozřejmě ne tak, jako ty lokální, které jsou závislé opravdu na každé koruně. Menší regionální firmy si nebudou moci dovolit sport podporovat ve stávající míře, větší firmy je zahrnou do úsporných opatření. Třeba v KHL mají problémy nejen ti, kteří balancovali na hraně ještě před krizí. Příkladem budiž Vladivostok, kde gubernátor ruské Přímořské oblasti okamžitě utnul veškeré státní dotace pro sport a tím tamní klub Admiral fakticky odsoudil k zániku. Ale pocítí to také silní hráči. I některé velké hvězdy budou muset se svými platy dolů. Známý je případ norského klubu Valerenga Oslo, který skončil mezi prvními. Takže ano, pro hodně sportovních organizací to buď již mělo, nebo bude mít fatální důsledky.
Martina Sáblíková: Rychlobruslení je láska na celý život
Michal Micka: Mnoho klubů bude po krizi jednoznačně ve ztrátě především kvůli odchodu sponzorů, ale většina prvoligových klubů by snad zásadnější finanční problémy směřující k bankrotu nebo konci mít neměla. Nejproblematičtější situace samozřejmě bude pro kluby z nižších soutěží, jejichž rozpočty jsou napjaté dlouhodobě. Tam zánik bohužel vyloučit nelze. Držme palce.
Jak se změnil svět pro Vás?
Ondřej Voršilka: Fakticky se nezměnil. Spíš po stránce vlastní sebereflexe. Člověk tak nějak vystoupí ze svého mikrosvěta a uvědomí si, že ať chce nebo nechce, jeho všední starosti a radosti musí počkat, jít do ústraní, nebo se prostě nějak změní. Každý člověk má svou malou míru latentní sobeckosti a štve ho, když se musí něčeho vzdát. Když ho něco omezuje. Na druhou stranu si znovu uvědomí, jak důležité jsou jiné věci. Rodina, blízcí, zdraví. Ať už je koronavirus opravdu takovou hrozbou, jakou ho svět prezentuje, nebo není, pořádně testuje naši osobnost a vyzrálost.
Michal Micka: Aniž bych chtěl snižovat váhu toho, co se v posledních týdnech dělo, pro mě osobně se změnil svět spíše v praktickém ohledu. Získal jsem hlubší povědomí o hrozbách, které můžou mít vliv na naše zdraví. Budu ještě více dbát na hygienické návyky, zvláště pokud se zúčastním větších sportovních akcí. Budu připraven na to, že mohou přijít další karanténní opatření a omezení. Ale jinak se chci snažit optimisticky navázat na způsob života, který jsem vedl před krizí. Tedy s respektem, ale bez paniky.
Jak vypadá den sportovního komentátora při koronavirové krizi?
Ondřej Voršilka: Pro mě osobně to byla velká změna hlavně na začátku, kdy byly přerušené všechny hlavní soutěže. Zrovna začalo playoff KHL, těsně před startem mělo playoff švédské ligy, takže pro mě, hokejového komentátora, to bylo jako když vrazíte v plné rychlosti do zdi. Stejně tak u sportovců. Ve vrcholné formě najednou přišla stopka.
Ale televize je naštěstí médium, které prostě musí jet dál, a naopak se snažit nějaký obsah generovat. Tak jsem se z hokejového komentátora přenastavil na komentátora dřevorubeckých soutěží, šampionátu v plivání třešňové pecky či mistrovství světa v Tetris.
Náhodou, je to skvělá zkušenost. Zařadili jsme do vysílání zajímavý seriál ESPN Funny sports, vysíláme online šipky elitní organizace PDC. Vybíráme co nejzajímavější reprízy z minulých sezón či virtuální Formuli 1. Práce je poměrně dost, jen je trochu jiná, než měla touto dobou být.
Plivání třešňové pecky i závody tramvají aneb není sport jako sport
Michal Micka: Sport, pro mě konkrétně fotbal, mi v takové situaci neskutečným způsobem chybí. Rekreačně, divácky i profesionálně. Ale jinak je to samozřejmě prostor pro sebevzdělávání, kterého v této profesi není nikdy dost. Já osobně jsem času využil především k četbě knih s fotbalovou tématikou a za dva měsíce se mi jich podařilo přečíst zhruba 30. Od biografií fotbalistů, přes taktické analýzy, až po skládání tréninků, což doufám využiji při komentování. I přesto mi ale ještě několik knih zůstalo ve frontě. Na ty doufám dojde dříve, než přijde nějaká další krize
Eliška
25. 4. 2024 - 12:28Určitě se shodujeme s kamarády v tom, že od té doby co začal koronáč a my si pořídili gravel kola, tak jsme teda ničím skutečně nebyli nějak omezovaní. A to jsme se toho samozřejmě jako všichni ostatní přirozeně báli. ALe byla to hračka vypadnout do přírody.