Osudné nedělní dopoledne 28. června 1914 zásadně určilo chod dějin směrem k jednomu z nejkrvavějších konfliktů lidstva – 1. světové válce. Ovšem málokdo ví, že stačilo málo a vše mohlo být úplně jinak. Jak se tedy odehrály osudové okamžiky v Sarajevu, které nejspíš změnily další chod dějin?
Před desátou hodinou dopolední dorazil do metropole Bosny a Hercegoviny zvláštní vlak s následníkem rakouského trůnu Františkem Ferdinandem d’Este a jeho chotí hraběnkou Žofií Chotkovou. Po uvítání nasedá pár do otevřeného vozu a vyráží do ulic, které lemuje jásající dav.
Nutno podotknout, že bezpečnostní opatření jsou vzhledem k situaci velice vlažná – na každých 200 metrů trasy připadá jeden strážník.
Takto vůz s následnickým párem projíždí sarajevskými ulicemi a míjí prvního potenciálního útočníka. Tento muž jménem Mehmedbašič si totiž nakonec svůj útok rozmyslel.
Ani druhý atentátník Vaso Čubrilovič se k napadení neodhodlá, až přijde řada na třetího o kus dál. Právě číhající Čabrinovič na delegaci zaútočí poprvé. Odjistil bombu a hodil ji pod kola třetího vozu, jež veze následníka s chotí. Habsburk však bombu pohotově odrazí, takže vybuchne až pod koly čtvrtého vozu kolony. Střepiny zraní asi 20 lidí v okolí.
Vozy pak pokračují v cestě na sarajevskou radnici, jako by se nic nedělo. A to je právě ona osudová chyba – nikdo nevzal hrozbu vážně a nezměnil další program Františka a jeho ženy. Ochranka totiž nevzala v úvahu, že se nejedná o akci jedince, nýbrž celé skupiny. Dokonce se proslýchalo, že byl guvernér Bosny a Hercegoviny varován před fanatismem některých skupin. On však varovné hlasy podcenil a zabýval se „důležitějšími“ otázkami, jako je například skladba menu, jaké písně bude hrát orchestr a kdo se slavnostní hostiny zúčastní jako host.
První genocida 20. století: Němci v Africe stavěli první koncentrační tábory a prováděli pokusy na lidech
Mezitím ozbrojená skupinka bosenských Srbů, žijících v Bělehradě, překročila hranice. Mladíky najal šéf srbské tajné služby a hlava ilegální organizace Sjednocení nebo smrt, označované také jako Černá ruka, Dragutin Dimitrijevič.
Po zažehnaném pokusu o atentát je sice navrženo, aby trasu průjezdu dále lemovaly vojenské jednotky, operující nedaleko města. Nápad však ztroskotává na tom, že vojáci mají špinavé uniformy…
Jedinou změnu, kterou si nakonec následník v programu vyžádá, je návštěva zraněných v nemocnici. A také si ve voze hrabě Harrach přesedá tak, aby seděl po Ferdinandově levici a chránil tak jeho srdce.
Konvoj aut se dal opět do pohybu. Měl však zabočit nikoli vpravo od radnice, jak bylo původně naplánováno, ale jet zpátky po nábřeží. Nikdo však o změně neinformoval řidiče prvního vozu a ten vyrazil původní trasou. Následoval ho druhý i třetí vůz, než si organizátoři uvědomili chybu. Teprve pak kolona zastavuje, aby pomalu vycouvala z ulice. A tato náhoda se stala následníkovi trůnu a jeho ženě osudnou.
Srbský separatista, atentátník Gavrilo Princip, který se dozvěděl o nezdaru přechozích útoků, si všímá couvající limuzíny s arcivévodou. Neváhá, vytáhne pistoli a pálí na své oběti.
První kulka trefila hraběnku Žofii do břicha. Zděšený František se jí snažil krýt, avšak on sám byl poté zasažen přímo do krční tepny. O pár minut později vznešený pár svým zraněním podléhá.
Příběhy českých katů: Někteří málem sami skončili na popravišti
František Ferdinand byl se svou ženou pohřben v kapli svého zámku Artstetten v Dolním Rakousku. Habsburkové, kterým vadilo Žofiino nízké společenské postavení, shledali, že v tradičním místě odpočinku členů jejich dynastie, kapucínské kryptě ve Vídni, není pro ni a jejího manžela místo. Pohřebního obřadu se nezúčastnily ani děti zavražděného páru. Navíc byla Žofiina rakev postavena níž než Františkova.
Zvláštností je, že ještě před atentátem vyjádřil sám následník jisté obavy. Údajně svěřil synovci Karlovi své obavy, že bude brzy zavražděn a dal mu nějaké dokumenty, kdyby se tak stalo. Podobně se František Ferdinand vyjádřil ještě před svou cestou do Bosny na návštěvě u rodiny hraběte Františka Harracha. Tehdy se prý rozloučil slovy: „Moc dobře se necítím, ani bych se nedivil, kdyby tam na mě čekalo pár srbských kulek!“
Tři nejšílenější římští císaři: Krutý Tiberius, psychopat Caligula a pomatený Nero
Ať už Františka Ferdinanda d’Este předtuchy varovaly nebo ne, atentátu se zabránit nepodařilo. A tak smrt následnického páru vstoupila do dějin jako záminka k rozpoutání zničující války.
Napište váš názor