S meteority se lidstvo setkávalo po celou dobu své existence. Poměrně časté jsou i historicky doložené záznamy o jejich pádech, přičemž kosmický původ byl meteoritům přiznán až na počátku 19. století.
Většině laiků není jasný rozdíl mezi pojmy meteor, meteorid a meteorit. Jednoduše řečeno: meteor je světelná stopa vzniklá průletem meteoroidu atmosférou planety, meteorid je těleso vzniklé obvykle fragmentací planetek hlavního planetkového pásu mezi Marsem a Jupiterem, které se pohybuje v meziplanetárním prostoru a meteorit je těleso pocházející z meziplanetárního prostoru (pozůstatek po meteoroidu), které se srazilo s planetou, přežilo průlet atmosférou a dopadlo až na povrch.
Nejběžnější jsou meteority kamenné – tvoří 94 % všech těles dopadajících na Zemi. V naprosté menšině jsou meteority železné, představují pravděpodobně jaderný materiál vzniklý v počátcích vývoje pevných těles.
Tak jako tak po nich zůstane při dopadu na Zemi buď malá jamka, nebo obrovský kráter. Při průletu atmosférou ztrácejí meteority velkou část své hmotnosti, což znamená, že po dopadu nemají své počáteční rozměry. Cestou v atmosféře se totiž povrch úlomků zahřívá a následně taví.
Ročně na naši Zemi dopadne kolem 5 000 – 17 000 tun meteorického materiálu, což je poměrně velké množství. Za rok 1985 bylo jen ve sbírkách muzeí uloženo neuvěřitelných 2500 meteoritů. Ovšem je třeba myslet na to, že z jednoho pádu meteoritu může pocházet více úlomků, což je tzv. meteorický déšť.
Meteorit, který vstupuje do naší atmosféry, má rychlost menší než 20 kilometrů za sekundu a zářit začíná ve výšce kolem 130 kilometrů. Světlo meteoritu je velmi jasné a pohasíná ve výšce okolo 25 km. Tam je meteorit zbrzděn odporem vzduchu a padá na Zemi volným pádem.
Jak už bylo řečeno, lidstvo se setkává s dopady vesmírných těles od nepaměti. K nejstarším zmapovaným dopadům patří kus, který dopadl 7. listopadu 1492 v německém Alsasku.
Císař Maxmilián I. jej dal přikovat na řetězech v kostele a nechal k němu připojit nápis: „O tomto kuse vědí mnozí mnoho, každý něco, ale nikdo neví vše.“ Tato slova neztratila svou platnost ani dnes.
Pádu tohoto meteoritu bylo využito i propagandisticky pro chystanou výpravu proti Turkům, klanícím se shodou okolností jinému meteoritu v Mekce. Ovšem podnět k vědeckému bádání po původu těchto vesmírných těles dal až roku 1803 meteoritický roj, který způsobil dopad asi 2000 kamenných částic poblíž francouzského města L´Aigle. Okolnosti dopadu prošetřovala komise Francouzské akademie věd.
Energii nutnou k vytvoření dopadových kráterů lze vyčíslit z velikosti kráterů. Pro podmínky Měsíce jsou výpočty velmi přesné – na rozdíl od Země tam chybí atmosféra, která by meteor brzdila. Lze tedy vyčíslit i hmotnost kolidujícího tělesa. Je logické, že vývoj Země nemůže být příliš odlišný.
Jakákoliv koncentrovaná hmota, převyšující hustotu vody, vytvoří po dopadu na zemský povrch, letí-li rychlostí 14 až 45 kilometrů za vteřinu, kráter, jehož rozměry jsou závislé na hmotnosti dopadajícího tělesa.
Do současnosti bylo na zemském povrchu identifikováno asi 130 kráterů s rozměry do 200 kilometrů a se stářím od doby nedávné až do 2 miliard let. Nejvíce kráterů je v Austrálii, Severní Americe a východní Evropě.
Konspirační teorie II: Vesmír a mimozemšťané
Mezi nejznámější kráter patří tzv. Meteor Crater v severní Arizoně (nazývaný též Barringerův kráter či kráter Diablo). 1200 metrů široký a 170 metrů hluboký kráter vznikl dopadem železného meteoritu před asi 50 000 lety, uprostřed doby ledové. Uvolněná energie dosáhla ekvivalentu 2000-násobku energie Hirošimské atomové bomby. Důsledky dopadu byly obrovské – do vzdálenosti 10 kilometrů sežehla terén vlna rozžhavených plynů, tlaková vlna o rychlosti 2000 km/h smetla všechno do vzdálenosti 24 kilometrů a vítr o síle hurikánu dospěl až do 40kilometrové vzdálenosti. S meteority holt není žádná legrace.
Největším zdokumentovaným pádem asteroidu je zatím Tunguzský meteorit. Toto těleso explodovalo v atmosféře 30. června 1908 nad oblastí kolem řeky Tunguzka na Sibiři. Evropané tehdy zaznamenali neobvykle jasnou oblohu.
Noviny New York Times například psaly, že v Londýně byla půlnoční obloha světle modrá a mraky byly zbarveny do růžova tak výrazně, že na policejní ředitelství volali lidé, kteří si mysleli, že na severu Londýna zuří požár. Objevily se i zprávy o tom, že se dalo po půlnoci bez obtíží číst bez osvětlení.
Měření z barometrů v Cambridge i na jiných místech ukázalo, že atmosférou Země prolétla tlaková vlna a oběhla celou planetu. Zvuk exploze byl slyšitelný do vzdálenosti 600 kilometrů od epicentra.
Dvacet let poté se na ono místo dostala výzkumná expedice vedená Leonidem Kulikem. Ten očekával, že na místě dopadu objeví velký meteorit a kráter jím vytvořený. Objevil však pouze rozlehlou oblast vyvrácených a polámaných stromů, mířících radiálně od epicentra.
Všiml si také dalších zajímavých věcí – kůra stromů byla zuhelnatělá, ale neshořela celá. Vysvětlení je takové, že intenzita záření při detonaci ve výšce 6 až 10 kilometrů byla dostatečná k tomu, aby zapálila les, ale následující tlaková vlna uhasila požár, jen chvilku poté, co byl zapálen.
Odhadovaná velikost asteroidu, který způsobil Tunguzskou explozi, je asi 50 až 60 metrů.
Mimozemšťané mohou žít 33 tisíc světelných let od Země. Proč jsme je ještě nenašli?
Nedávno dopadl velký meteorit v indickém státě Orissa. Stalo se tak v roce 2003 a při průletu ozářil krajinu „denním“ světlem. Před dopadem došlo k fragmentaci a části či doprovodná tlaková vlna poškodily několik domů. Dle posledních zpráv byly nalezeny dva fragmenty o váze 5 kilogramů. Agenturní zprávy uvedly tři zraněné a jednoho mrtvého (zemřel v nemocnici na následky šoku). S největší pravděpodobností ale nebyl nikdo zraněn přímo dopadajícím meteoritem.
Roku 2004 dopadl na území města Bábol na pobřeží Kaspického moře meteorit. Pád, který se odehrál asi 1 kilometr od obytné zóny, způsobil menší hmotné škody na budovách a byl obyvateli města pociťován jako otřesy půdy. Vše se obešlo bez ztrát na životech, mezi obyvatelstvem však vypukla panika.
O tom, že vesmírná tělesa bezprostředně ohrožují i lidská obydlí, svědčí výpověď Brandy Archeové z Nového Zélandu: „Byla jsem zrovna v kuchyni, když se ozvala ohromná rána. Vypadalo to, jako by bouchla bomba. Nic jsem neviděla, všude kolem vířil prach.“
Dům rodiny Archerových zasáhl dne 13. června 2004 meteorit o váze 1,3 kg. Prorazil střechu a nezbrzdila ho ani pohovka. Stalo se tak okolo 9 hodiny ranní, kdy si manžel Brandy všimnul kamene zaraženého do počítače, který byl na dotyk velmi horký.
Odborník na meteority z Aucklandské univerzity Joel Schiff považuje kámen, který zpustošil dům manželů za „národní poklad“ a vyjádřil se v tom smyslu, že za něj budou sběratelé z celého světa nabízet slušné sumy. Archerovi si tudíž nejspíš nemusejí dělat hlavu s náhradou škody, jenž způsobil miliony let starý kámen.
Napište váš názor