Roky byly diamanty v Africe hnací silou ozbrojených konfliktů a občanských válek. Rebelové za ně kupovali zbraně, kterými povraždili miliony lidí. Přítrž tomu měl učinit takzvaný Kimberleyský proces. Jenže mnoho diamantů je pořád potřísněno krví. V poslední době vzbuzuje obavy hlavně Zimbabwe či Pobřeží slonoviny.
V květnu 2012 byl k doživotnímu trestu odsouzen liberijský prezident Charles Taylor. Ve své zemi rozpoutal jako vůdce Liberijské národní fronty v roce 1989 občanskou válku. Bývalého prezidenta Samuela Doea nechal umučit. V občanské válce zahynulo 150 000 lidí a 1 000 000 dalších muselo opustit své domovy.
V 90. letech jako vážený prezident Libérie dotoval a podporoval rebely bojující v Sierra Leone zbraněmi a diamanty. Svou moc postavil na obchodu s krvavými diamanty a zdaleka to nebyl ojedinělý případ.
Celý africký lid hyne kvůli drahým nerostům po statisících desítky let. Za krvavé se považují ty vytěžené v bojových zónách nebo v oblastech pod vedením rebelů, kteří z jejich prodeje financují zbraně.
Desítky let vlastně sponzorovaly války v Angole, Libérii, Sierra Leone a dalších afrických zemích, v nichž zemřely miliony obyvatel. I když jsou velké občanské války financované diamanty v podstatě minulostí, lidé kvůli nim stále trpí.
Roky tvořily diamanty v Africe hnací motor krveprolití a občanských válek. Škrt přes rozpočet měl udělat Kimberleyský proces. Mezi země nejvíce zasažené touto problematikou patří Libérie, Pobřeží slonoviny, Kongo, Angola a Zimbabwe. V novodobém světě můžeme stále najít oblasti, které nás nutí k zamyšlení. V zimbabwské oblasti Marange dohlížejí ozbrojenci od rána do večera na těžbu nerostů. Pracovní podmínky jsou na úrovni otroctví v minulém století ve Spojených státech. Často zde pracují bez jídla a přestávek i děti. Podmínky afrických horníků nám zprostředkoval i sám Hollywood ve filmu Krvavý diamant. Filmové vyobrazení nemá daleko od pravdy.
První diamantovou velmocí byla Indie. V roce 1700 se začaly místní zásoby nerostného bohatství zmenšovat a bylo nutné vypátrat nová naleziště. Ta se objevila v Brazílii, která po dalších 150 let dominovala v těžbě diamantů. Moderní historie krvavých diamantů začíná právě po využití všech zásob v Brazílii.
Příběh rumu: Krutá historie potřísněná krví afrických otroků
Polovina světové produkce dnes pochází z Afriky. S těžbou se zde začalo před téměř 150 lety, konkrétně v roce 1867, kdy byly objeveny nedaleko Kimberley v Jihoafrické republice. Ctižádostivý podnikatel Cecil Rhodes zde o několik let později založil světoznámou společnost De Beers, která již v roce 1900 kontrolovala 90% světové těžby diamantů a svou dominantní pozici si drží dodnes. V průběhu 20. století se v důsledku vstupu nových zemí zásoby zvýšily 50krát.
V 90. letech 20. století začaly způsobovat v Africe občanské války a nepokoje, až se z kamínků, považovaných za symbol lásky, stal najednou důvod úmrtí milionů lidí. V tomto období tvořily krvavé diamanty zhruba 15 % světové produkce.
Společnosti obchodující s diamanty jako Tiffany nebo De Beers odmítaly propojení luxusního zboží s krvavými válkami. Proto v roce 2003 přišel na scénu Kimberleyský proces, s cílem zabránit povstaleckým armádám využívat diamanty k financování krveprolití.
Kimberleyský proces, mezinárodně označený KPCS, vlastně sdružuje státy a zástupce firem obchodující s tímto zbožím. Každý diamant tak musí být opatřen certifikací, která zaznamenává jeho trasu od těžby až po konečného zákazníka.
Krvavá vzpoura kvůli zdanění alkoholu! Za chlast se přeci musí bojovat
Dohoda ve velké míře pomohla snížit procento krvavých diamantů na 1 až 4 % světové produkce. Do dnešního dna spojuje 74 zemí. I přes nesmírné zlepšení má opatření stále slabá místa. Za konfliktní mohou byt označeny pouze diamanty pocházející ze zemí s občanskou válkou. Velký problém má v tomto ohledu Zimbabwe, ve kterém sice občanská válka není, ale i tak jsou spojeny s krveprolitím a udržením moci místních diktátorů.
Jelikož se nejedná o žádné nedostupné zboží, v čem tedy tkví tak obrovská poptávka po těchto nerostech? Objem jejich těžby se jen loni počítal na více než 25 tun, což představuje 127 000 000 karátů. Hlavním důvodem bude nesmyslně přemrštěná cena tak malého kousku kamene. Do jednoho kamínku může průměrný občan Evropské unie vložit své celoživotní úspory. Je mobilní a detektor kovů ho nemá šanci odhalit. Další nezpochybnitelnou výhodou bude nevystopovatelnost transakce provedené pomocí diamantů. Tím pádem tvoří ideální platidlo pro drogové bossy, africké diktátory a zkrátka všechny kriminálníky. Bezmezná láska k nim propukla mezi obyvatelstvem již ve 4. století před naším letopočtem. Do Evropy se poprvé dostaly z Indie. Hlavním diamantovým centrem byly v té době Benátky. Touha vlastnit lesklý kamínek se začala šířit celým kontinentem. Na konci 14. století se veškeré dění přesunulo z Benátek do belgických Antverp. Tam je poprvé začali sázet do zásnubních prstenů.
Velký zlom na diamantové scéně přišel v roce 1456, kdy klenotník Lodewijck van Berken z Brug přišel na to, že diamanty lze brousit.
Zájem o diamanty sice stále roste, ale neinvestuje se do nich v takové míře jako například do zlata. Může za to fakt, že nemají stanovenou žádnou univerzální cenu za gram. Proces ohodnocení každého jednoho je individuální a závisí na velikosti, vzácnosti a barvě samotného kamene. Rozdíl, přestože už jen o 0,1 karát může byt obrovský.
K hmotnostnímu označení se používá jednotka karát. Původně šlo o hmotnost semene svatojánského chleba, která se používala zejména v Arábii a Persii při určování ceny drahých kamenů a zlata. Velikost a váha těchto semen byla totiž stejná, a tak se vytvořil univerzální systém ohodnocování. V arabštině se semena nazývala „kharrub“ a v řečtině „kerátion“, z čehož vznikl náš karát. Dnes je používán hlavně metrický karát, který váží 200 mg, tedy 0,2 g. Diamant o hmotnosti jednoho gramu má tak 5 karátů.
Zamyšleníhodný je zejména fakt, že téměř nikdo nedokáže rozeznat skutečný diamant v hodnotě milionů dolarů od uměle vytvořeného za zlomkovou cenu. Rozdíl pozná jen skutečný znalec.
K čemu nám vlastně pak slouží, když ani sami nejsme schopni poznat rozdíl mezi přírodním a uměle vytvořeným kamenem a na potvrzení pravosti potřebujeme certifikát? Statistiky uvádějí, že v roce 2014 bylo vyrobeno 72 kilogramů (360 000 karátů) syntetických diamantů. V roce 2018 se podíl uměle vytvořených diamantů měl počítat na miliony karátů a tvořil přibližně 2% světové produkce.
Napište váš názor