Ještě před koncem války se vůdci protinacistické koalice dohodli, že hlavní válečné zločince postaví před soud. Po válce panoval chaos a bylo třeba vyřešit řadu věcí, proto je proces uskutečněn až půl roku od německé kapitulace dne 20. listopadu 1945. Vše se odehrává v Justičním paláci v Norimberku.
Klíčovou postavou celého procesu je Hermann Göring – největší nacistická osobnost, kterou se po válce podařilo dostihnout živou. Donedávna ještě doufal, že se po pádu Hitlera stane novým vůdcem Německa. Koncem dubna 1945 prchnul z obklíčeného Berlína do Alp a začal rozehrávat vlastní politiku. Když se o tom Führer dozví, zbaví ho veškerých funkcí. Po kapitulaci Německa Göering usoudil, že nadešla pravá chvíle a vzkázal generálmajorovi Johnu Dahlquistovi nabídku „čestného zajetí“.
Poté, co se Göering sám vydá, je podroben výslechu: O Hitlerovi říká, že si neviděl ani na špičku nosu. Hess byl podle něj zmagořený exentrik a Ribbentrop obyčejný padouch.
Přitom se dožaduje transportu do Eisenhowerova hlavního stanu. Dahlquist však vyčkává na pokyny a Göering je zatím ubytován ve vile v Kitzbühlu. Mezitím je chystán monsterproces v Norimberku proti dvaadvaceti mužům, představujícím elitu Třetí říše, které se podařilo dopadnout.
V průběhu největšího soudního procesu dějin byly shromážděny dokumenty o váze 200 tun. Stenografové při zápisu přelíčení popsali 17 000 stran. Průběh celého přelíčení byl zachycen na 3 kilometrech zvukového pásku a 5000 gramofonových deskách. To vše ve svém souhrnu vytváří děsivý film o nedávné historii.
Na lavici obžalovaných zasednou vedle Göeringa například bývalý ministr zahraničí Riebbentrop, Hitlerův náměstek Hess, bývalý guvernér okupovaného Polska (patrně byl jediným z nacistických pohlavárů, v němž se hnulo svědomí, protože během procesu prohlásil, že vina Německa nebude smazána ani za 1000 let) a zarytý antisemitský novinář Julius Streicher.
Během 38 000 výpovědí, převážně písemných, většině přítomných tuhne krev v žilách. Pomyslnou větev pod všemi obžalovanými podřezává Rudolf Höss, bývalý velitel koncentračního tábora Osvětim, který svědčí proti 22 obžalovaným. Později je předán do Varšavy, kde je odsouzen k trestu smrti a oběšen na šibenici u osvětimského krematoria.
Většina obžalovaných pod tíhou důkazů znejistěla, ovšem Hermann Göreing se choval stále stejně přezíravě, jako by si nepřipouštěl variantu, že by mohl být odsouzen a popraven.
Jak by vypadal svět, kdyby nacistické Německo vyhrálo druhou světovou válku?
Další z vysokých nacistických představitelů Rudolf Hess zvolil strategii amnézie – prostě si nic nepamatuje. Vzpomíná si jen na 10. květen 1941, kdy bez vědomí ostatních představitelů nacistického Německa odlétá vyjednávat příměří do Británie. Generál Alfred Jodl a polní maršál Wilhelm Keitel se obhajovali tím, že byli vojáky, kteří jen poslouchají příkazy. Jejich argumenty jsou ale rozmetány – obžaloba totiž předložila několik rozkazů, které dotyční sami podepsali. Například byli podepsáni pod rozkazem nařizujícím popravu příslušníků britských „commandos“, a to i v případě, že by byli chyceni ve vojenských uniformách, což je jasné porušení válečného práva.
Obhajoba dělala všechno možné, aby tresty viníků zmírnila. Nakonec se dokonce uchýlí ke zpochybnění samotné podstaty tribunálu – prý jde o pouhou pomstu vítězů. Údajně nelze trestat jednotlivce za porušení míru mezi státy.
Když není uznán ani jeden z těchto argumentů, snaží se obhajoba využít chladnoucích vztahů mezi spojenci. Přeci jen už není květen 1945, poměry se změnily a svět stál na prahu studené války.
V pondělí 30. září a v úterý 1. října 1946 soud v čele s Geoffrym Lawrencem vynesl dlouho očekávané rozsudky. Průběh procesu, rozložený do 218 jednacích dnů, sledoval celý svět a strašlivá tíha faktů, které byly sneseny jako důkazy obžaloby, bere většině obžalovaných naděje. Postupně přicházejí obžalovaní jeden za druhým, aby si vyslechli rozsudek. Ten zní: Trest smrti provazem ve 12 případech (Göering, Riebbentrop, Jodl, a další). Tři nacisté byli odsouzeni na doživotí (mezi nimi i Rudolf Hess), čtyři si odnesli tresty v rozmezí 10 až 20 let a tři lidé byli omilostněni.
Tragický osud Terezínského rodinného tábora: Největší hromadná vražda Čechů v dějinách
Z dvanácti rozsudků smrti bylo nakonec vykonáno jen deset. Martin Bormann, Hitlerův osobní tajemník, byl odsouzen v nepřítomnosti a Göering v předvečer popravy spáchal sebevraždu. Ta je dodnes zahalena tajemstvím. Spekuluje se totiž o tom, že kyanidovou kapsli mu propašoval jeden ze strážných.
Poprava nacistických pohlavárů byla naplánována na středu 16. října 1946 těsně po půlnoci. Přítomno mohlo být jen 45 vybraných lidí, kteří museli slíbit, že celý průběh poprav i nakládáni s těly uchovají v tajemství.
Někteří z odsouzených se chovali důstojně, jiní zbaběle. Polní maršál Wilhelm Keitel několik vteřin před smrtí údajně řekl: „Mnoho miliónů lidí zemřelo mým přičiněním. Prosím Všemohoucího, aby se smiloval nad německým národem!“ Posléze bylo všech 10 mrtvol tajně přepraveno do koncentračního tábora Dachau a zde symbolicky spáleno v jednom z tamních krematorií. Popel pak byl vysypán do blízké řeky.
Napište váš názor