Před sto deseti lety, konkrétně 14. dubna roku 1912, došlo k jedné z největších katastrof v námořní historii – potopení v té době nejluxusnější a největší lodi – Titanicu. Ten ve své době představoval naprostý vrchol techniky – žádná jiná loď té doby se nemohla s Titanicem srovnávat co do přepychu vybavení a všestranného komfortu pro pasažéry. Titanic předčil všechny i co do velikosti. Jeho zařízení a motory, stejně jako celkové pojetí konstrukce, to všechno bylo na vrcholné úrovni. Nic lepšího se v tehdejší době nedalo pořídit. Po dobu krátké existence Titanicu se tímto zaoceánským parníkem pyšnili jeho majitelé, konstruktéři a stavitelé, ale i země, které ho považovaly za svůj. Během jeho jediné nedokončené plavby se propojily zdánlivě nepodstatné okolnosti a jejich nesprávné zhodnocení v jeden jediný smrtonosný řetězec. Varováním se nevěnovala patřičná pozornost. Prolnuly se nedostatky v zajištění bezpečnosti a v navigaci, což nevyhnutelně vedlo k tragickému konci.
Dne 2. dubna 1912 po zatěžkávacích zkouškách zamířil Titanic z Belfastu do Southamptonu na jihu Anglie. Zde se naloďují pasažéři, kteří obdivně vzhlíželi k 269 metrů dlouhému, 28 metrů širokému a 53 metrů vysokému paláci na vodě. První cestu Titanicu do nového světa si nenechali ujít přední osobnosti tehdejšího života – průmyslníci, konstruktéři, miliardáři a angličtí gentlemani jako například šéf přepravní společnosti pod jehož vlajkou Titanic plul Bruce Ismay, šéfkonstruktér Titanicu Thomas Andrews či obchodník John Jacob Astor, na které na palubě čekal maximální možný luxus.
I pro pasažéry nejnižší třídy byl Titanic lodí snů, protože i pro ně bylo zařízení na něm neuvěřitelným luxusem, na který na jiných lodích nenarazili. Měli k dispozici osvětlení, vytápění, společenské místnosti nebo promenády. Za lístek zaplatili v přepočtu na naše peníze zhruba 8000 až 20 000 korun. Národnostní skladba nejnižší třídy byla opravdu pestrá – byli zde Italové, Číňané, Arménci, Rusové, Holanďané, Syřané nebo Irové. Ve druhé třídě byli převážně Američané a Britové a ti už měli k dispozici vlastní kajutu. Lístek pro druhou třídu přišel na asi 30 000 korun a v první třídě 72 000 korun. Ty nejluxusnější prostory, jako například salónní kajuta byla k dispozici za 2 000 000.
Ve čtvrtek 11. dubna 1912 Titanic naposledy kotvil u evropské pevniny a ve 12 hodin a 30 minut se konečně vydal na cestu, ze které nebylo návratu. Plavba probíhala poklidně až do osudné neděle 14. dubna, 
kdy kapitán Smith potkal při pravidelné obchůzce majitele přepravní společnosti, která Titanic vypravila Bruce Ismaye. Ten na Smitha apeloval, že vzhledem k dobrému počasí by bylo žádoucí zvýšení rychlosti, aby Titanic dorazil do Ameriky v rekordním čase. Ismay byl neodbytný a kapitán se podvolil. Kolem jedné hodiny odpoledne přinesl kapitán na můstek depeši z lodi Caronia a předal ji prvnímu důstojníkovi. Obsahuje varování před výšeným výskytem ledovců. O pár hodin později přišlo další varování a tentokrát ho kapitán ukázal Ismeovi. Ten si papír pouze prohlédl, strčil ho do kapsy a zapomněl na něj. Kapitánovi ho vrátil až večer, aby ho předal do mapovny.
V devět hodin večer se ještě kapitán ujišťoval, že je vše v pořádku. Zneklidňovalo ho akorát naprosté bezvětří. Kdyby totiž foukal vítr, rozčeřil by hladinu vody, vlny by narazily na ledovce a pěna by odhalila i ty nejtmavší. Následující hodiny probíhala plavba klidně. Dva plavčíci hlídkovali na předním stožáru, když se před nimi vynořil majestátní ledovec výhružně čnějící z klidné hladiny. Přesně ve 23 hodin a 39 minut se spustil poplach: „Ledovec před námi!“ Zmatený první důstojník vyhodnocoval, jestli se může Titanic srážce vyhnout. Váhání mu zabralo asi 20 vteřin a za dalších 17 vteřin s loď narazila do ledovce.
Nastává chaos. První důstojník vydá nejprve rozkaz docela vpravo, poté zpětný chod. Na jeho chování bylo patrné, že zmatkuje. Někteří pozdější historici mu proto někdy dávají osud Titanicu za vinu, jiní zdůrazňují pochybení kormidelníka. Pravdu už se dnes nedovíme. Náraz otřásl celou lodí tak, že ho cítili naprosto všichni pasažéři. V podpalubí zaslechlo několik lidí u pravého boku v dunění parních strojů krátký skřípavý zvuk.
Kapitán dorazil na můstek v okamžiku, když z podpalubní komory číslo 4 přišla zpráva, že dvojité dno je rozerváno a do trupu vniká odhadem sto tun vody za minutu. Telegrafista Phillips střídal dosud vžité volání o pomoc C-Q-D s nově zavedeným S-O-S. Ledovc, tvrdý jako kámen, protrhl trup Titaniku necelých pět metrů nad kýlem a poté prořízl ocelové pláty trupu. Později se ukázalo, že trhlina způsobená srážkou nepřesahovala ani čtyři čtvereční metry, táhla se však po délce lodi, takže voda mohla pronikat hned do pěti oddělení. Titanic byl schopen plavby jen při zaplavení čtyř oddělení a ne pěti! Zaplavení pátého oddělení navíc způsobilo, že voda vystoupla nad palubu E, kde končily vodotěsné přepážky, a začala se přelévat do dalších oddělení.
Ihned po nárazu Ismay zjišťoval, co se stalo. Kapitán mu oznámil, že situace je velmi vážná a záchranných člunů je málo – stačí zhruba jen pro polovinu pasažérů. Prohlídka poškozené přídě přinesla zjištění, že Titanic nelze udržet na hladině ani při odčerpávání vody balastními čerpadly. Šéfkonstruktér Andrews odhadoval, že se loď udrží na hladině přibližně jednu až jednu a půl hodiny a že čerpadla mohou přidat jen pár minut před potopením.
Kolem půlnoci, přibližně 20 minut po srážce, již pronikla voda do obytných prostor 3. třídy. Kapitán s Andrewsem se shodli na tom, že by mohla vzniknout panika, protože počet míst v záchranných člunech nebyl dostačující. Všichni cestující i posádka dostali záchranné vesty. Spouštění člunů se na Titanicu neobešlo bez potíží: nebylo posádkou nacvičeno a ani cestující, pod vlivem stále svítících světel na palubě, nechtěli nastupovat do člunů a ponořit se do tmy nad oceánem a taktéž se některé manželské páry nechtěly rozdělit.
Přibližně 130 minut po nárazu se začala voda přelévat ze šesté do sedmé komory. Kolem 02:10 se začala zvedat z vody záď a začaly se vynořovat lodní šrouby. V 02:17 dosáhla hladina lodní paluby a krátce poté se zhroutil přední komín, když popraskala jeho kotvící lana. Komín pádem rozdrtil několik lidí na palubě a i ve vodě. Se zvyšujícím se náklonem začaly padat nezajištěné předměty na palubě i ve vnitřku lodi.
S dalším zaplavováním podpalubí došlo k zaplavení posledních kotelen a tím byly vyřazeny i generátory pro výrobu elektrické energie – Titanic se ponořil do tmy. Krátce poté se trup lodi rozlomil za polovinou délky trupu. Přední část šla okamžitě pod hladinu. Zadní část se po odlehčení na chvíli narovnala, ale jak se roztrženým trupem drala voda dovnitř, po chvíli se počala potápět a ve svislé poloze se ponořila. 15. dubna 1912 ve 02:20 zmizel Titanic pod hladinou.
Z 2201 osob na palubě přežilo pouhých 675 a 1526 lidí zahynulo. 
Nejčastěji zemřeli na podchlazení, protože voda měla v této lokalitě a v této roční době kolem 0°C až -2°C a k úmrtí v takovéto chladné vodě dochází během 10-15 minut. Mezi oběťmi byli kapitán lodi, první důstojníci, šéfkonstruktér lodi Thomas Andrews i vrchní strojmistr se všemi strojníky a další členové posádky. Zemřela většina z 57 milionářů cestujících první třídou, včetně Johna Jacoba Astora a stovek dalších cestujících. Mimo jiné i telegrafista Phillips, jenž do poslední chvíle rádiem žádal o pomoc. Poslední žijící osobou, která byla přítomna na palubě Titanicu coby devítitýdenní kojenec, byla Millvina Dean, která zemřela 31. května 2009.
Leave a reply