Když Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, zajistil si věčnou pozici v učebnicích dějepisu. Zajisté tehdy netušil, že se jeho jméno díky tomu bude jednou spojovat i s jistou smrtelnou chorobou.
Nový svět totiž skrýval i svá nebezpečí. Tím největším byla pro nadržené námořníky nemoc zvaná syfilis. Zatímco domorodci nákazu zvládali levou zadní, pro Evropana znamenala rozsudek smrti. Vředy, paralýza, rozežírání kostí, vypadávání vlasů, rozpadání tkání, slepota, hluchota, záněty všeho druhu, postižení míchy a mozku, duševní nemoci a dlouhé roky v bolestech – solidní vyhlídky, že ano?!
Zřejmě první obětí syfilis se stal kapitán jedné z Kolumbových lodí; v roce 1495 se už dalo hovořit o epidemii a o pár let později jen v Paříži trpěla touto nemocí snad každá herečka a tanečnice.
Jenže to se ještě syfilis nejmenovala syfilis, ale „neapolské zlo“ nebo také polská, ruská, španělská či německá nemoc – to podle toho, který národ za ni aktuálně mohl. Nemoc získala dnešní název až o století později, když byla pokřtěna podle hrdiny básně Girolama Fracastora, který byl touto chorobou „odměněn“ za rouhání. A tímto „božím trestem“ byli zasaženi i další (pohlavně aktivní) lidé. Nejen pracovnice nevěstinců a námořníci, ale i slavní a mocní. Tak vlastně syfilis měnil dějiny.
Syfilis na královu hlavu
Za dob francouzského krále Františka I. na přelomu 15. a 16. století sice vzkvétala kultura a umění, ale taktéž se dařilo syfilidě. A když se tehdy král spustil s manželkou jistého pařížského právníka, rozhodl se podvedený manžel, že to tak nenechá a že se vladaři rafinovaně pomstí. Sám ze sebe udělal biologickou zbraň, k čemuž stačilo navštívit nevěstinec a poté se pomilovat s chotí.
Syfilis se brzy dostal do královské ložnice a pak už mohl též nakažený, ale škodolibě uspokojený právník sledovat, jak se král cpe rtutí a projímadlem, toho času hlavními „léčebnými“ prostředky.
Nemocná Má vlast
Metr šedesát a silná krátkozrakost obvykle nepředurčují muže k roli Casanovy, nicméně Smetana byl v tomhle výjimkou. Ač jej doma čekala manželka, kouzlu baletek prý odolávat nedokázal. A zřejmě díky těmto dobrodružstvím se dostal do kategorie syfiliticky podezřelých.
Spory o to, zda Bedřich Smetana trpěl či netrpěl syfilisem, se vedou dodnes.
Příznaky a průběh onemocnění hudebního génia však hovořily za vše: nejprve zanícený vřed, pak hluchota a deset let poté hospitalizace v ústavu pro duševně choré, kde utrpení šedesátiletého skladatele skončilo. Nebylo však vhodné hanobit umělcovu památku, zvláště pak proto, že jeho nejslavnější dílo Má vlast vzniklo v době, kdy už mu nemoc zasáhla mozek. Smetana byl již hluchý, a proto se objevují i spekulativní teorie, že mu duševní choroba mohla při komponování vlastně pomoci. Nicméně to, že by za krásou Mé vlasti mohla stát pohlavní nemoc, nikdy neznělo moc dobře, takže bylo možná lepší uvádět jako oficiální diagnózu arteriosklerózu a dopřát umělci méně trapný konec.
Prezidentské klopýtnutí
Za druhé světové války se už dařilo bojovat i proti syfilidě. Penicilin uzdravoval, ne však už ty, co již procházeli třetím stádiem nemoci. Do této kategorie spadal i Klement Gottwald, který se ještě krátce po válce marně snažil celou záležitost ututlat. Když však při návštěvě Moskvy ochrnul na půlku těla a lékaři zjistili, o co jde, Stalina málem trefil šlak. Muž, na kterého spoléhal jako na svou spojku v satelitním státu, ho takto zklamal!
Na scénu byli ihned přivoláni diskrétní straničtí lékaři, ale to nemohlo nic změnit na věci, že to s prezidentem šlo z kopce. Sám si naordinoval jako medicínu alkohol a uzavřen před veřejností se tiše podílel na politických procesech.
Zemřel v padesáti šesti letech a hned se proměnil v mýtus. Na téma syfilis nepadlo ani slovo, ale možná mělo. Pohlavní nemoc jej vlastně zachránila před černou budoucností. Kdyby nebyl mrtvý, asi by se v rámci následné destalinizace musel vzdát funkce a jako hlavní viník zmanipulovaných politických procesů by šel veřejně ponížen ke dnu!
Leave a reply