Na konci 19. století přinesl Ottův slovník tuto charakteristiku sportu: „SPORT: hra, zábava, značí po výtce nezištnou zábavu spojenou s vynikajícím nějakým cvikem tělesným a provozovanou většinou pod širým nebem.“ A ty, kteří se sportu věnovali, nazýval anglickým slovem Sportsman, někdy počeštěným na sportovník: „SPORTSMAN [sportsmen]: ten, kdo se obírá jakýmkoli druhem sportu nebo milovník sportu. Pokud sportsman obírá se sportem za příčinou zisku, slove professionál, jinak jest amateurem, ačkoli rozdíl tento není posud přesně stanoven a stále je předmětem diskussí sportovních sjezdů.“
V té době už se u nás provozovalo mnoho sportů, které známe dnes. Šlechta se sportu – hlavně lovu, tenisu, šermu a jízdě na koni, věnovala už více než století. Střední vrstvy však teprve v polovině 19. století objevovaly možnosti, které jim přinášel volný čas. Měšťanům jejich obchod, podnikání nebo rodinné jmění zajišťovalo jistou volnost a výtěžek z něj mohli věnovat také na objevování nových sportů. Ze začátku je okouzlovali cizinci, kteří ve městech provozovali své sporty, například angličtí veslaři na Vltavě. Sami také na svých obchodních či soukromých cestách do zahraničí objevovali dosud neznámé sporty.
Nejvýraznější osobou, která se v tomto období sportu věnovala, byl Josef Rössler-Ořovský. Stal se vášnivým propagátorem hned několika sportů: veslování, tenisu, bruslení, lyžování, jachtingu, fotbalu i turistiky. Otec Josefa Rösslera-Ořovského, povoláním obchodník, pohlížel nejprve na sportování svého syna s nelibostí a snažil se ho přesvědčit, aby šel v jeho stopách. Josef již od útlého věku projevoval o sport velký zájem; ve dvanácti letech založil svůj první sportovní klub – bruslařský. Přesto však, aby vyhověl otci, se věnoval rodinnému podniku, avšak na svých obchodních cestách se však kromě pracovních povinností rád seznamoval s dalšími sporty a vozil si ze svých cest také nové sportovní náčiní. Známá je historka o tom, jak si v norské Kristianii objednal katalog bruslí a v nabídce ho zaujaly i lyže. Mladého muže „ski“ zaujaly a nechal si jich několik párů poslat do Prahy, kde je se svým bratrem a přáteli zkoušel jak ve Stromovce tak při sjezdu Václavského náměstí. Lyžování úplně propadl, čemuž následovalo založení prvního lyžařského spolku ve střední Evropě Českého Ski klubu Praha.
Nejrozšířenějším sportem u nás však v druhé polovině 19. století byla cyklistika a postupem času také fotbal a zápas. Zvláště proto, že tyto sporty mohl provozovat téměř každý.
Mezi fotbalisty najdeme hlavně studenty, kteří dostali v r. 1891 povolení k účasti na sportovních utkáních. U prvního derby Sparty a Slavie, které dopadlo nerozhodně, byl rozhodčím právě Josef Rössler-Ořovský.
Začátky těžké atletiky jsou u nás spojeny už se Sokolem a jedním z jeho zakladatelů Miroslavem Tyršem, který vzpírání a zápas zařadil do své tělocvičné soustavy. Ostatní sporty odsuzoval Sokol jako příliš sobecké a individuální, postrádající vlastenecké prvky. Mezi prvními, kdo u nás začali provozovat vzpírání systematicky, patřili členové žižkovského Sokola Josef Balej a Fridolín Hoyer, později se k nim přidal Antonín Bína. Kvůli neshodám s ostatními sokoly vytvořili roku 1893 těžkoatletický kroužek, z něhož brzy vznikl Klub atletů Žižkov 1895. Těžkou atletiku provozovali zájemci i v klubu AC Praha 1890.
V rámci Mezinárodních atletických závodů se v létě 1894 uskutečnila na Střeleckém ostrově v Praze vůbec první soutěž o mistrovství Čech ve vzpírání. Mistrovský titul získal vršovický řezník Josef Soukup z AC Vinohrady.
Žižkovský klub uspořádal mezinárodní mistrovství v cirkusu Na Smetance na Vinohradech za účasti elitních vídeňských vzpěračů, tento podnik však skončil finančním neúspěchem.
Přesto byl zápas pro veřejnost atraktivní a dal se provozovat takřka všude. Vzpěrači a zápasníci vystupovali ve varieté, cirkusech i na venkovních hřištích. Vzhledem k tomu, že se často rekrutovali z nižších vrstev a případný finanční nezdar těchto akcí byl pro ně příliš zničující, přestupovali zápasníci často na profesionální dráhu, kde si mohli finančně přilepšit. To odporovalo původním ideálům, že sport se má provádět pouze pro radost – amatérsky.
Profesionální zápasníci pořádali zápasnická turné a exhibiční zápasy. Těžká atletika si získávala oblibu hlavně mezi dělnickými vrstvami, tedy mezi muži zvyklými na fyzickou námahu. Borci se věnovali zápasu i vzpírání, brzy mezi nimi začal zapouštět kořeny i box. Do světové špičky se dostali zápasníci Josef Šmejkal a Gustav Frištenský, který roku 1903 vybojoval mistrovský titul na evropském šampionátu. Tito dva zápasníci byli velkými konkurenty nejen na poli sportu, ale i v soukromém životě a upřímně se nesnášeli až do konce života. Profesionálem se stal i Fridolín Hoyer, který si otevřel vlastní tělocvičnou školu a věnoval se výchově sportovců i kondičním lekcím pro širší veřejnost, nejprve však musel překonat předsudky měšťáckého okolí, které na jeho snahu koukalo s despektem.
Ani cyklisté si své místo na slunci neprosadili lehce. Když bratři Kohoutové vyráželi na svých vysokých kolech z rodinné továrny značky „Kohout“ na výlety mimo Prahu, házeli na ně výrostci na předměstí kameny.
Bylo třeba se vyrovnat také s Jízdním řádem pro kola a pořídit si vlastní průkaz a značku pro své kolo, a hlavně dbát na to, aby nebyla ohrožována doprava a bezpečnost chodců.
I ženy se začaly věnovat některým sportům, hlavně tenisu, lyžování a cyklistice. Ovšem dobové konvence jim neumožňovaly si sport patřičně vychutnat. Sportující žena nebyla zrovna to, co by společnost ráda viděla. Ženy měly podle dobových představ své místo v rodině a u plotny. Stejně tak tehdejší móda (korzety, dlouhé sukně) jim sport neulehčovala, přestože díky cyklistice se v ženských šatnících zabydlel nový druh oblečení – kalhotová sukně. Ovšem na veřejnosti se ženy v tomto obleku ukazovat nemohly. I lyžařky si své o něco pohodlnější sportovní oblečení, které jim dovolilo lepší pohyb, oblékaly až na „sportovišti“.
K tomu, aby se ženy mohly věnovat sportu, bylo v této době vždy potřeba „pomocné mužské ruky“ nebo doprovodu celé společnosti.
Ještě za časů monarchie se u nás prosadilo mnoho nových sportů. Některé známe dodnes a některé, například pushball, si dnes už ani většina z nás neumí představit. Proto můžeme být těm prvním sportsmenům vděčni za to, že pro nás už sport není tou popelkou, na kterou se ostatní dívají skrze prsty, ale více či méně zábavou a příjemným zpestřením našeho každodenního života.
Leave a reply