V okamžiku kdy Řím stál na prahu své nejslavnější historie, dostal zákeřný úder ze svých vlastních řad – povstali proti němu dosud loajální gladiátoři. V období mezi lety 73 až 71 před naším letopočtem kočovaly tyto hordy otroků určených k zabíjení v arénách Apeninským poloostrovem pod velením svého vůdce Spartaka a byli odhodláni se za svou svobodu bít na život a na smrt.
Gladiátor neměl v životě moc na výběr. V podstatě mohl jen živořit, nebo brutálně zemřít. Většinou se tito zápasníci rekrutovali z válečných zajatců a těžkých zločinců a to v případě, že se vyznačovali mimořádnou tělesnou silou. Jejich výcvik v gladiátorské škole trval tři roky a poté měli možnost utkat se v aréně buď s dravou šelmou, nebo změřit síly s některým ze svých „kolegů“. Celá jejich existence tedy spočívala v tréninku a posléze zápasu na život a na smrt pro pobavení římského lidu.
Do současnosti se zachovalo jen velmi málo zmínek o Spartakovi, jeho životě a roli, jakou v povstání sehrál. O jeho dětství není známo nic prokazatelného. Jediné místo starověkého světa, kde se dávalo jméno Spartacus, bylo v Thrákii, která se rozkládala na území dnešního Bulharska a Řecka. Z tohoto důvodu je víc než pravděpodobné, že slavný gladiátor pocházel právě odtud. Podle antického historika Plútarcha se dostal k zápasnickému řemeslu tak, že byl zajat a do Říma připutoval jako otrok. Díky jeho mohutné tělesné konstrukci si ho všimnul majitel gladiátorské školy v Capui a od toho se odvíjel další Spartakův osud.
Díky svým zápasnickým schopnostem se Spartakus vypracoval na učitele a učil ostatní zotročené gladiátory šermovat. Byl ale majetkem gladiátorské školy, neměl žádná práva a o jeho životě a smrti rozhodoval majitel školy. Nespokojenost se svým osudem otroka přivedla Spartaka k vypracování neuvěřitelného plánu: Spolu se svými druhy se rozhodnul uprchnout a vydobýt si svobodu násilím.
Vyzbrojeni noži a několika ukořistěnými zbraněmi Spartakus s asi 70 muži porazili stráž a vydali se do kaldery na Vesuvu nedaleko dnešní Neapole. Jejich cesta z Capuy pod Vesuv byla plna rabování, vypalování statků Římanů a osvobozování dalších otroků. Podařilo se jim naverbovat asi 4000 dalších otroků, kteří stejně jako oni, neměli co ztratit.
Zpráva 
o vzpouře otroků nezadržitelně zaplavila Řím. Senát se dohodl na okamžité akci a proti rebelům vyslal osvědčeného velitele Gaia Claudia Glabera a jeho 3000 věrných a schopných mužů. Výprava se ihned pustila do pronásledování a za několik dní byla Spartakovi a jeho skupině v patách. Obklíčili celé úpatí sopky Vesuv, jelikož věděli, že se jedna o základnu vzbouřenců a jejich cílem bylo je vyhladovět. Spartakus však jejich plán prohlédnul a naplánoval pomstu: Zatímco Římané spokojeně spali ve svém táboře, bývalí gladiátoři proklouzli jejich ležením tak, že střeženou stezku obešli slaněním ze skalních převisů po žebřících utkaných z vinné révy, která rostla všude kolem… Následovala hrozná jatka. Překvapení Římané neměli proti dobře vycvičeným zápasníkům sebemenší šanci. Vzbouřenci sekali hlava nehlava a celou Glaberovu výprav utopili v krvi. Jejich výzbroj, zbraně a peníze si rozdělili vítězové mezi sebou rovným dílem. Toto Spartakovo gesto „socialismu“ skvěle zafungovalo a jeho stoupenci se mu stali ještě věrnější. Římský senát si po tomto neúspěchu uvědomil, že se nejedná jen o nějakou zdivočelou lůzu a že opravdu znamenají reálnou hrozbu. Řešením problému byl pověřen vysoký úředník Varius. Nikdo v Římě ovšem netušil, že Spartakova vojska se rozrostla na 20 000 mužů, kteří se rekrutovali převážně z jihoitalských osvobozených otroků a že tito muži jsou podrobeni tvrdému výcviku.
Znepřátelené strany se mezi sebou znovu utkaly 13. ledna 72 př. n. l. u městečka Herkulanea. Pro Římany byl výsledek bitvy otřesný. Zdivočelým otrokům nestačilo, že celou Variovu výpravu porazili na hlavu a spálili symboly římské republiky, ale navíc nechali asi 400 zajatých Římanů bojovat mezi sebou na způsob gladiátorských zápasů. Ty co zápas přežili nakonec povstalci ukřižovali.
Během následujících několika měsíců obsadili bývalí gladiátoři celý jih Itálie a Řím si začal uvědomovat, že nyní už více než 100 tisícová Spartakova armáda dříve či později na hlavní město impéria zaútočí. V této situaci by to znamenalo jeho pád. Ovšem takové ambice Spartakus neměl. Jeho cílem bylo dostat se na sever až k velkým horám (Alpám) a tam se se svými druhy rozloučit a vrátit se zpět do své země. Spartakova armáda se skládala z mnoha národností – Thráků, Galů, Ilyrů a Germánů a dalších. Tento fakt se nakonec stal osudným, protože se do pospolitosti otroků začaly pomalu vkrádat rozepře. První zrádná myšlenka se zrodila v hlavě nejlepšího Spartakova přítele Crixa. Ten se se svou skupinkou Ilyrů rozhodl Spartaka opustit a odjet do své domoviny na území dnešního Chorvatska. Na cestě ale všichni padli do nastražené léčky Římanů a domů nikdy nedopluli.
Spartakovy oddíly dále putovaly Apeninským poloostrovem a kosily legie jednu za druhou. Pak se ale přihodilo něco nevysvětlitelného – Spartakus a jeho věrní totiž neukončili své tažení a nerozutekli se domů, jak si slibovali, ale rozhodli se konečně zaútočit na srdce impéria – Řím. Reálně tak hrozilo jeho vyplenění jako za časů Hannibala! Zděšený senát udělil bezvýhradné rozsáhlé pravomoci Marcu Liciniu Crassovi a doufal ve spásu. A Crassus byl odhodlaný nezklamat! Okamžitě zavedl opravdu drsné podmínky výcviku římských vojáků: Proto, aby ve svých mužích probudil bojovného ducha, přistoupil k jejich decimaci – každého desátého z nich nechal popravit.
Zatímco v Římě probíhaly válečné přípravy. Rozhodl se Spartakus, s nyní už asi 150 000 muži, vybudovat si na Sicílii něco jako své království a tam nasbírat síly a prostředky k útoku na Řím. Nechal se ovšem napálit proradnými piráty. Ti si nejprve nechali za převoz na ostrov zaplatit a pak se po nich slehla zem. Zatímco se tedy Spartakovo vojsko na jihu vzpamatovávalo ze zrady, vybudoval Crassus se svými jednotkami mohutný příkop – 50 km dlouhý a 5 m hluboký, spojující Tyrhénské a Jónské moře a povstalce tak doslova odřízli ve špičce italské „boty“. Toto by ovšem nebyl hlavní problém. Ve Spartakově táboře totiž mezitím došlo k osudové roztržce ohledně vojenské strategie. Ta měla za následek rozdělení gigantické armády otroků.
Spartakus zůstal na místě a početnější část armády šla zasypávat příkop vybudovaný Římany. Za ním je ovšem čekaly početnější a odpočaté Crassovy jednotky. Otroci snažící se dostat přes příkop, byli Římany zmasakrováni a pak se legie vrhly na zhruba 60 000 zbylých Spartakových hrdinů. Těm se sice ještě podařilo překročit v boji Crassův příkop, ale při následné bitvě u Apulii už neměli proti trojnásobné přesile šanci. Podle římských historiků se Spartakus bil statečně a v prvních liniích, jako pravý vojevůdce. Nakonec v bitvě nalezl smrt. Tím ovšem jeho příběh neskončil. Symbolickou tečku za celým povstáním udělalo 6000 křížů, jež na Crassův popud olemovaly cestu z Capuy do Říma. Na těchto křížích viselo 6000 rebelů, jako výstraha do budoucna…
Leave a reply