Richard Gasperotti alias Gaspi je jednou z nejvýznamnějších tváří českého mountainbikingu. Dříve aktivně závodil, dnes se většinově věnuje propagaci cyklistiky, točí videa a spolupracuje s celou řadou značek, ať už z kategorie sportu či jiných. Pořád ale platí, že je to ten stejný blázen jako kdysi – aktivní a zábavný týpek, který jde do všeho po hlavě. Redaktor Mzone.cz Gaspiho vyzpovídal během expedice v Tunisku, kde byl s jeho partnerskou značkou Mercedes-Benz.
Gaspi, jak je to s tebou a závoděním? Jezdíš ještě závody, nebo čím se vlastně teď živíš?
Já se už neživím ničím, protože už mam vyděláno (smích). Ne, to je samozřejmě sranda, závody už nejezdím, protože mě po těch 33 letech závodění přestalo bavit potkávat furt ty samé ksichty, řešit furt ty stejné věci a taky se honit za časem. Já jsem nikdy neměl ambice být mistr světa, spíš mě bavilo se tím kolem bavit a dělat z toho show. To mě nikdy neopustilo a myslím si, že je to i díky tomu, že jsem i v dnešní době asi jediný profesionální freeride biker v Česku.
A jak tedy vypadá teď tvoje práce?
Každý si myslí, že jezdím jenom na kole, ale ve skutečnosti to tak není. Jsem i v managementu různých firem, které jsou moji partneři, takže řeším třeba vývoj cyklistických komponentů nebo marketing. To je podle mě práce sponzorovaného sportovce, protože málokdo si uvědomuje, že ta firma musí vynakládat na toho sportovce peníze, které musí někde vydělat. A pokud ten sportovec firmě nijak nepomůže, tak ta firma nebude mít další rok zájem si ho udržet.
Rozhodně to není tak, že člověk jednou za rok přijde, natáhne ruku a dostane budget na sezónu a pak o něm není slyšet, to by té firmě nic nepřineslo.
Dá se takovým sponzorstvím slušně uživit?
Nevím jestli slušně, ale dá se tím uživit. Kdybych měl nějaký managerský post ve středně velké firmě, tak mám asi větší plat, než mám teď, ale já bych v životě do korporátu nešel, takhle mám svoji svobodu.
Byly období, kdy jsem spal čtyři hodiny denně, protože když je člověk na volné noze a musí uživit rodinu, tak to není jednoduché.
Navíc profesionální freerider je dost specifická a riziková profese, kde se pohybujete neustále na hraně.
Když jsme u toho rizika – máš nějakou dobrou pojistku?
V tuhle chvíli ano. Teď spadám pod Českou asociaci pojištění cyklistiky, což je nově vzniklá skupina lidí, kteří se starají o sportovce, a já s nimi teď úzce spolupracuji. Za svoji kariéru jsem měl několik úrazů a uvědomuji si, jak je důležité se chránit před úrazy a případnými výpadky příjmu. Dokud se člověku něco nestane, tak nic neřeší. Ale když jste sportovec, a nemusíte být ani extrémní cyklista, tak jste vlastně freelancer na volné noze, a když se vám něco stane, tak nevyděláváte a musíte stejně živit rodinu a platit složenky. A teprve pak si to začnete uvědomovat. Takže já jsem si dal za úkol pomoci této asociaci s tím, aby si ti cyklisti, kteří ani nemusí být profesionálové, uvědomili rizika toho, co se může stát.
Můžeš vyjmenovat nějaké firmy, s kterými spolupracuješ?
V tuto chvíli mezi mé hlavní partnery patří Mercedes-Benz Vans, tedy oddělení na dodávky, s nimi spolupracuji už druhým rokem.
Všichni říkají “Ty vole, Gaspi se zase někam nacpal do mercedesu, jak je to možný”, ale pravda je taková, že kluci oslovili mě a spolupracuje se mi s nimi velice dobře, protože to je stabilní a dlouhodobý brand, který neřeší spolupráci na jeden rok, ale spíše dlouhodobě, což mi vyhovuje.
Dále spolupracuji s firmou Funn, kde už je dneska třetí majitel, já sám jsem tam sedmnáctý rok. Začínal jsem tam jako jezdec, teď už ovlivňuji i vývoj produktů, směr té značky a marketing.
Letos jsem podepsal smlouvu na další dva roky s firmou Moundraker, což je španělská firma a budu tam spolupracovat na vývoji a posunu toho brandu trochu jiným směrem, konkrétně více do adventure mountainbikingu, což je můj segment.
Pak třeba Mitas, bývalá Rubena, s kterou spolupracuji čtrnáct let, vyvíjel jsem pro ně dva pláště, testovali jsme novou směs, s grafikem jsem řešil rozložení figur na plášti a podobně. A je toho spousta dalšího, spočítal jsem si, že každý měsíc vytvářím věci přibližně pro šestnáct firem.
Bojovník Miloš Petrášek: „MMA je o tvrdé přípravě, ale taky o jasné hlavě a odpočinku!“
Dá se vůbec nějak popsat tvůj běžný den? Nebo nic takového jako je běžný den u tebe neexistuje?
Můj klasický den je, že ráno vstanu s dcerou a manželkou, buď já nebo manželka odvezeme dceru do školky, manželka je sportovní fyzioterapeutka, takže ta jde pak do práce a já začnu řešit schůzky nebo jiné aktivity. Každý den je ve své podstatě jiný. Odvíjí se to od toho, jestli jsem v Čechách, respektive v Praze. Dneska už si ty schůzky můžu plánovat docela podle sebe, ale když jsem začínal s těmi značkami, tak jsem samozřejmě nemohl a musel jsem se podřizovat já. To bylo hodně hektický, musel jsem hodně cestovat a organizovat si čas, abych se vůbec potkal třeba se svou rodinou a zároveň stíhal sportovní aktivity. Protože mě nebudou samozřejmě platit jako cyklistu, když nebudu schopnej jezdit.
Bylo to docela težký všechno skloubit. Teď už se mi to podařilo, ale to jen díky tomu, že mě to v listopadu sesekalo tak, že jsem si řekl, že buď ztratím rodinu a přijdu o zdraví, nebo se tím životem začnu bavit a začnu ho brát tak, jak jsem ho bral dávno předtím. Takže se bavim. Co má přijít, to přijde.
Dokonce jsem si to zpětně spočítal a zjistil jsem, že jsem byl předtím bez dvou dnů půl roku v kuse mimo rodinu. A to už nechci dopustit, takže moje dny už organizuji tak, že si nechávám dvě hodiny na e-maily a komunikaci, dvě hodiny na sport, večery si chci nechávat pro rodinu a mezitím operuji se všema ostatníma věcma. Takže to není jako kdybych dělal někde v supermarketu “od do”, ale může se stát, že třeba v deset hodin večer musím sednout k telefonu nebo ke Skypu a do dvou hodin do noci něco řeším. Je to prostě práce na volné noze, kdo to dělá, ten to zná.
Můžeš představit svoje expedice, které pořádáš?
Náš projekt ZAM, který pořádám každý rok, je vždycky práce na půl roku dopředu, pak je čtrnáct dní ve stěně a pak zase půl roku práce potom. Protože ta organizace a domlouvání timingu všech účastníků je strašně složitý. Teď chystám ZAM 8 do Ruska, kam poletíme, na místě musíme mít připravená auta, která nás dovezou na Kola Peninsula, což je poloostrov úplně na severu, kde je nejsevernější přístav, který nezamrzá, Murmansk. To jsou věci, kde pomalu ani nevíme, do čeho jedeme, ale musíme to mít připravený. Člověk musí mít připravenou trasu, nakontaktovaný lidi, s kterými budeme na místě točit, a tak podobně. Ty přípravy jsou opravdu dlouhosáhlé.
A co je cílem těch výprav?
Cílem je vytvořit dokument. My tím vlastně šíříme cyklistiku v místech, kde je cyklistika úplně v plenkách. Jsou to místa, kde tamní komunita jezdí, ale nikdo o nich neví. Tyhle dokumenty jsou nadčasový a když se na to podíváte za pět let, tak to má ještě větší koule, než v době vzniku.
Čím to je?
To je tím, že ten příběh neumírá. My to nemáme o těch kecech, ale o příběhu. Pak o těch našich expedicích vycházejí články po celém světě, že jsme tam byli a že pomáháme těm lokálům.
Třeba ZAM 4, což byla Sardinie, která je pro každého Evropana dostupná. Ti kluci tam do té doby než jsme přijeli měli jen nějakou základní endurovou cyklistiku, ale potom, co vyšel náš dokument, tak místní samospráva řekla “Ty jo, to je dobrý” a ti kluci dostali grant na nákup guidovacích kol, začala se šířit školní výuka v tomhle směru a zlegalizovalo se tam spousta trailů. Což je pro nás ta správná zpětná vazba, tohle přesně je náš cíl.
Přemýšlíš někdy o budoucnosti? Jako třeba, jak dlouho se budeš moct tímhle živit? A máš nějaké plány, co budeš dělat potom, až třeba nebudeš moct takhle aktivně jezdit?
Samozřejmě jsem měl takový ty stavy, že jsem přemýšlel o tom, co budu dělat až jednou nebudu jezdit. A když jsem jednou ležel po operaci v nemocnici a přišla sestřička a říká mi: “No vám už je taky dost, taky byste už měl přemýšlet, co dělat dál”, tak jsem si řekl, že když půjdu dělat pro nějakej korporát, kancelářskou práci, tak ten majitel může taky přijít druhý den a říct, že tu firmu zavírá. A měl bych v tom případě šanci předem přemýšlet o tom, co budu dělat dál? Není lepší dělat tu práci na 100 % a oddávat se jí, než myslet neustále na zadní vrátka? Prostě až to přijde, tak to přijde. Do té doby to budu dělat na 100 %, jak nejlépe umím.
Máš nějaké motto? Kdybys měl říct jedno jediné moudro pro další generace, co by to bylo?
Světlu vstříc. To je takový klasický pohřebácký (smích). Ne, asi by to bylo motto, kterého jsem se vždycky držel, které mi řekl Tomáš Procházka, což je člověk, který má firmu Gravity Logic na výstavbu bikeparků po celém světě.
A on mi jednou řekl: “Gaspi, ber to tak, že jsi jinej. Tam, kde jsou oni, my jsme byli. Tam, kde jsme my, oni nikdy nebudou.”
Prostě vidím věci jinak. Když to řeknu blbě, tak když si já dneska vezmu růžové boty a všichni se mi budou smát, tak ty boty přijdou za dva roky jako trend. To tak prostě je. V tu chvíli jsem pro veřejnost divnej, ale ono to pak přijde.
To je hezký zakončení! Díky moc za rozhovor a ať ti to ještě dlouho jezdí!
Leave a reply