První genocida 20. století vypukla před 115 lety v Německé jihozápadní Africe (dnešní Namibie). Během čtyř let bylo systematicky vyvražděno na 65 tisíc příslušníků kmene Herero a 10 tisíc příslušníků etnika Nama.
Afričané byli drženi v Namibské poušti pod německou koloniální nadvládou, kde umírali žízní a hladem. Tisíce jich byly drženy v koncentračních táborech, kde většina zemřela vyčerpáním, podlehla nemocem nebo brutálnímu zacházení.
Genocida byla oficiálně uznána až o 80 let později Organizací spojených národů. Německá vláda se omluvila až v roce 2004 a teprve před třemi lety tehdejší události oficiálně uznala za genocidu. Nicméně, Bundestag odmítl kmenu Herero vyplatit jakoukoli náhradu.
S příchodem kolonizátorů kráčí smrt
Namibii tvoří z velké části poušť. Nejcennější komoditou pro místní je voda. Její absence je ale vyvážena přítomností nejrůznějších kovů od cínu, wolframu, mědi a stříbra po lithium a diamanty. Domorodé obyvatele ale po staletí zajímalo takřka výhradně železo. Jednotlivé kmeny mezi sebou žily víceméně v míru a provozovaly vzájemný obchod.
Nejpočetnějšími etniky byla Nama a Herero, která chovala dobytek a žila farmářským životem. O území se s nimi dělili Sanové (nomádi, lovci a sběrači), Damarové (lovci a obchodníci s mědí) a Ovambové (zemědělci a obchodníci s kovem).
Přirozený způsob života v relativním dostatku a klidu začal dostávat trhliny ve 40. letech 19. století. Tehdy se na jejich území začali usidlovat Němci. Nejprve přijížděli misionáři, po nich osadníci a na závěr vojáci.
V roce 1883 prohlásilo Německo oblast Namibie za svoji kolonii. Do země se přistěhovaly další tisíce osadníků a spolu s nimi armádní guvernér. Major Theodor Leutwein toho o vedení kolonie příliš nevěděl a Afrika mu byla na hony vzdálená.
Přesto se v nových podmínkách rychle zorientoval a brzy začal proti sobě poštvávat dva největší kmeny – Herero a Nama. Podporoval síly toužící po moci a vytvářel prostředí pro etnický konflikt.
Příběh rumu: Krutá historie potřísněná krví afrických otroků
Mezitím se do země hrnuli další osadníci, kteří vytlačovali lid kmenů Herero z jejich půdy pomocí úplatků a obchodů. Pomohl jim i vir, který na konci 90. let 19. století skolil většinu dobytka. Osadníci nabídli domorodcům půjčky, které jim pomohou postavit se na nohy. Jenže byly zatíženy takovým úrokem, že jim Afričané museli nakonec kromě půdy a majetku dát i nově pořízený dobytek.
Příslušníci kmene Herero se dostali do zoufalé situace. V roce 1903 už čtvrtina jejich půdy patřila Němcům a probíhaly práce na dokončení železniční dráhy, která by propojila jejich území s pobřežím. Takový spoj by znamenal nový příval Evropanů na jejich území. Mezi domorodci se navíc proslýchalo, že se je Němci chystají umístit do rezervací. Bohužel šlo o pravdivou informaci.
Povstání zoufalých domorodých kmenů
Pod tlakem situace povstal v roce 1903 pod velením Hendrika Witbooie kmen Nama a v lednu 1904 jej následovali i Hererové. Za oběť jim padlo 123 až 150 Němců včetně tří žen. Povstání nastalo krátce poté, co velká část příslušníků kmene Herero dobrovolně odevzdala své zbraně výměnou za odchod poloviny německých vojáků z jejich území.
Útok probíhal pod vedením Samuela Maharera, který zakázal svým mužům zabíjet Angličany, civilisty, ženy a děti či misionáře. Povstání kmene Herero inspirovalo kmen Ondonga ze severu země, který také vytáhl do boje s kolonisty. Guvernér Leutwein proto žádal Berlín urychleně o posily. Dne 11. června 1904 dorazilo do Německé jihozápadní Afriky 14 tisíc mužů. Tři měsíce před tím byl jmenován vrchním velitelem armády Lothar von Trotha.
Bundestag v něm viděl odhodlání rozdrtit povstání, což bylo v rozporu s Leutweinovým plánem porazit vůdčí skupiny rebelů a se zbytkem vyjednávat.
Nově příchozí generál se nechal slyšet, že národ Herero by měl zmizet z povrchu zemského, nebo být vyhnán z Německé jihozápadní Afriky.
Situace po jeho příchodu eskalovala a vyvrcholila 11. srpna 1904 bitvou u Waterbergu. V ní porazilo 1500 německých vojáků vyzbrojených děly a kulomety trojnásobnou přesilu bojovníků kmene Herero s jejich rodinami. Ze tří stran je obklíčili a nechali jim únikovou cestu jen směrem na poušť Kalahari.
Bojovníci kmene Herero utíkali i s rodinami a pod návaly vedra padali unavení k zemi. Němečtí vojáci je na příkaz von Trotha zabíjeli spolu s jejich ženami i dětmi pomocí bajonetů, aby ušetřili náboje. Všichni zadržení byli popraveni. Vojáci měli také systematicky trávit vodní zdroje na poušti.
Z pěti tisíc příslušníků kmene Herero zapojených do bitvy se podařilo uprchnout jen tisíci, kteří přešli poušť do Bechuanalandu, který byl pod britskou správou. Němci následně kolem hranic postavili hlídky, aby zabránili Afričanům v návratu. Později při průzkumu terénu našli až 13 metrů hluboké díry v zemi, kolem nichž ležely mrtvoly lidí, kteří se zoufale snažili prokopat k vodě.
Neušetřili ani ženy a děti
Generál Lothar von Trotha vydal 2. října 1904 nekompromisní prohlášení: „Příslušníci kmene Herero vraždili, kradli, odřezali uši a části těl zraněných vojáku, a nyní jsou příliš zbabělí, aby bojovali. Vyhlašuji, že ten, kdo mi předá jednoho z vůdců kmene dostane tisíc marek. Za Samuela Maherera dostane 5 tisíc marek. Hererové musí opustit zemi. Pokud odmítnou, donutí je dělostřelectvo. Jakýkoli příslušník kmene Herero nalezený uvnitř německých hranic, se zbraní nebo bez, bude popraven. Neušetřím ani ženy a děti.“
V následujícím období byli muži kmene Herero popravování a ženy s dětmi vláčeny do pouště, kde měly umřít žízní.
Němečtí vojáci domorodé ženy často nejprve znásilnili, než je odvlekli do pouště a nechali je tam zemřít.
S von Trothovým odhodláním vyhladit celé etnikum Herero souhlasili němečtí vojenští velitelé. Sám guvernér Leutwein proti genocidě protestoval a stěžoval si u kancléře von Bülowa. Nešlo mu však o dobro domorodého lidu. Naopak, viděl v nich levnou ekonomickou sílu, která byla tímto způsobem ztracena.
Tragický osud Terezínského rodinného tábora: Největší hromadná vražda Čechů v dějinách
Od říjnového rozkazu začaly také svozy do koncentračních táborů. Otroky se staly většinou ženy a děti, které byly rozřazeny do skupin schopných a neschopných práce, načež jim byly rovnou vystaveny úmrtní listy. Příděly v táborech byly velmi skromné a Herero konzumovali velmi často pouhou rýži bez přílohy. Občas dostali příděly masa, pokud v táboře uhynul kůň. V táborech se brzy rozmohly nemoci, i umírající ale museli jít každý den pracovat. Úmrtnost v táborech se tak pohybovala mezi 45 % a 74 %.
Mučení a pokusy na lidech
Domorodci denně čelili bičování, mučení a popravám. Už v září roku 1905 zprávy o probíhající genocidě prosákly do zahraničí. Muž jménem Fred Cornell z Jihoafrické republiky, který pracoval jako řidič pro německé vojáky, se do vlasti vrátil s historkami o mužích, ženách, dětech a starcích pracujících do úmoru.
Když padli na zem, byli zbiti bičem z hroší kůže a donuceni vstát. Podle německého poručíka Von Estorffa zemřelo v táboře do dubna roku 1907 na 1700 vězňů, z nich 1207 byli příslušníci kmene Nama.
V táborech probíhaly i pokusy na lidech. Kvůli sexuálnímu násilí se místním ženám rodily děti německých vojáků. Tyto potomky studoval muž jménem Eugen Fischer, který na dětech prováděl experimenty. Svá zjištění sepsal v knize Rassenhygiene, kde popisoval, že narozené děti smíchané rasy byly Němcům podřadné. Touto knihou se inspiroval později i Adolf Hitler v letech strávených za mřížemi.
Mimo Fischera byl v táborech i doktor Bofinger, který domorodcům trpícím kurdějemi vpichoval arsen a opium, načež během pitvy zkoumal účinky látek na jejich těla. Z Německé jihozápadní Afriky bylo tehdy zasláno na 300 lebek do Německa. Část z nich pocházela z koncentračních táborů. Trvalo přes 110 let, než byly navráceny do země původu.
Genocida skončila, podřadné postavení nikoli
Z původně 80 tisíc příslušníků kmene Herero v roce 1904 se jich roku 1908 dožilo 15 tisíc. Pod rukama kolonizátorů trpělo ale i etnikum Nama. To povstalo proti Němcům v roce 1905. Během krvavých bitev jich bylo přes 10 tisíc zavražděno. Zbylých 9 tisíc příslušníků kmene bylo posláno do koncentračních táborů.
Když poté v roce 1908 byly koncentrační tábory uzavřeny, přeživší vězni byli posláni napříč německými koloniemi jako levná pracovní síla. Všichni příslušníci kmene Herero museli od sedmi let věku nosit kovovou destičku s přiřazeným číslem a nesměli vlastnit dobytek.
V roce 1912 byl na počest zemřelých německých vojáků postaven pomník v hlavním městě dnešní Namibie. Na osud vyvražděných domorodců nikdo nevzpomněl.
Němci ze země odešli po první světové válce. Namibie se stala kolonií Velké Británie a nezávislosti se dočkala až v roce 1968. Dnešní Namibijci jsou povětšinou chudí lidé žijící v přeplněných kmenových rezervacích. Drtivou většinu úrodné půdy zabavenou před 100 lety stále vlastní bílí farmáři. Potomci téměř vyvražděného kmene Herero, kteří nyní tvoří asi 8 % namibijské populace, léta marně žádají po Německu finanční kompenzaci za způsobené škody.
pology.lutsk.ua
20. 11. 2019 - 3:59Great web site. Plenty of helpful infoo here. I am sending it to several pals ans additionally sharing in delicious.
And naturally, thank you for your sweat!