S rumem si lidé spojují bezpočet romantických představ. Tropy a sluncem zalité pláže, piráty, námořníky, kteří ho denně dostávají na příděl, nebo vedrem umořené plantážníky, kteří usrkávají na zastíněné verandě svých domů nápoj připravený z rumu a ovocné šťávy. Na jednom se ale shodnou všichni – domovem rumu je Karibik. A přesto je to nápoj, jehož kořeny tkví hluboko v evropské koloniální zkušenosti. Jeho historie je krásná, ale zároveň i krutá.
Původ slova rum je poněkud nejasný – různé prameny jeho vznik vysvětlují po svém. Široce rozšířené je například tvrzení, že má základ ve výrazu rumbullion nebo rumbustion. Prvně jmenovaný pochází z devonshirského dialektu a znamená velkou vřavu. Jiný zdroj odvozuje název pálenky od latinského názvu pro cukr (saccharum) nebo cukrovou třtinu (Saccharum officinarum), jejichž zkrácením slovo rum vzniklo.
Další verze říká, že se jedná o název dušeného pokrmu (patrně s cukrem) z kreolské francouzštiny. Ať už je pravda kdekoli, kolem roku 1667 již pálenka nesla název rum, ve francouzštině rhum a španělsky ron.
A cukrová třtina?
I když je rum bez debat krví Karibiku, cukrová třtina, z níž se vyrábí, ve skutečnosti pochází z jiné části světa. Jejím domovem je s největší pravděpodobností Papua-Nová Guinea, kde před přibližně 10 000 lety vznikla z planého druhu Saccharum robustum, jemuž se daří i na okolních ostrovech a na březích řek.
Hlavní produkt cukrové třtiny, cukr, se vyrábí přinejmenším 2000 let. Pokud však zabrousíme hlouběji do historie, zmínku o cukru nalezneme i v čínských spisech z 8. století př. n. l., které za zemi jeho původu označují Indii. Údajně se tam tehdy vyráběl z divoce rostoucí cukrové třtiny. Většina odborníků na rum však přece jen rozvíjí první teorii a uvádějí, že z Papuy-Nové Guinee se rostlina šířila na západ a čínští obchodníci ji odtud přivezli do Asie a Indie. Právě zde se podle dostupných názorů vyráběly první fermentované nápoje ze šťávy cukrové třtiny. Arabové pak třtinu dovezli do oblasti dnešního Středního východu a do severní Afriky, kde ji obyvatelé západní Evropy objevili v 11. století během křížových výprav. Díky těmto výpravám se třtina dostala na Sicílii a na Azorské ostrovy.
A jak se třtina dostala do Ameriky? Dovezl ji tam Kolumbus. Ten nejprve 12. října 1492 připlul na ostrov, který nazval San Salvador. Prozkoumal celkem pět ostrovů současných Baham a dne 28. října doplul na Kubu. V roce 1493 při druhé ze svých výprav dovezl do Karibiku cukrovou třtinu z plantáží svého tchána Perestrella na Azorských ostrovech. Usídlil se na ostrově Hispaniola, který dnes tvoří dva státy – Haiti a Dominikánská republika.
Jaká je nejlepší? Vše, co jste nevěděli o whisky a báli jste se zeptat
V roce 1500 Portugalci připluli do Brazílie a v oblastech Pernambuco a Bahía založili vlastní kolonie. Jelikož tam ale nenalezli vytoužené zlato ani stříbro, pustili se raději do intenzivního pěstování cukrové třtiny, která představovala obrovský zdroj zisku a záhy se v této oblasti stala nejdůležitější zemědělskou plodinou…
Zrození ďáblobijce
Na úvod je třeba říci, že Barbados samozřejmě nebyl první zemí, v níž se vyráběl nápoj z cukrové třtiny. Zcela jistě je to ovšem země, v níž poprvé zaznělo slovo rum a odkud byl tento produkt poprvé vyvezen do ciziny. Destilát z cukrové třtiny podle všeho vyráběli už před staletími Arabové na Středním východě nebo v severní Africe, ale vzhledem k tomu, že není povoleno nahlížet do starých arabských spisů o alchymii, nelze tuto teorii dost dobře prověřit.
Každopádně první rum, který se prodával v sudech, pocházel z Barbadosu. A právě proto může Barbados naprosto oprávněně tvrdit, že je zemí, v níž se zrodil rumový průmysl karibské oblasti.
Po vypuknutí občanské války v Anglii v roce 1642 na ostrov připlulo mnoho royalistických uprchlíků a pečeť staré dobré Anglie se tu otiskla velmi hluboko. Kolonistům se na Barbadosu začalo dařit, pustili se například do pěstování tabáku, ale jelikož Londýn uvalil na tabák vyšší clo, hledali náhradní plodinu – stala se jí cukrová třtina.
Poté, co Kryštof Kolumbus v roce 1493 dovezl cukrovou třtinu do Karibiku, rozšířili Španělé její pěstování i na Portoriko a Jamajku. V roce 1554 se už cukr dovážel z Kuby do Španělska. Tehdy plantážníci nechávali kvasit samotnou třtinovou šťávu (kterou s radostí popíjeli), zatímco vedlejší produkt při zpracování cukru (melasu) obvykle dávali námezdním dělníkům a otrokům. Brazilští plantážníci melasu nechávali kvasit, ale nechávali ji otrokům, sami se jí nedotkli. A právě v Brazílii získávali Barbadosané velice cenné poznatky o cukru, pěstování třtiny a možnostech melasy.
Krvavá vzpoura kvůli zdanění alkoholu! Za chlast se přeci musí bojovat
Z třtiny se extrahovala šťáva a vzniklá melasa se buď používala jako sladidlo do různých pokrmů, nebo se znovu svařila a dala zkvasit. Když se přepálila, vznikl z ní alkoholický nápoj. V rané fázi výroby byla tato tekutina vždy tmavá.
Nově vzniklá pálenka však měla velkou konkurenci, neboť v té době dávali Barbadosané přednost madeiře a brandy, a tak byla poskytována ke konzumaci jen otrokům a bílé chudině. Nápoji se pro svůj silný účinek říkalo ďáblobijce a byly po něm prý příšerné kocoviny.
V té době se galon téhle pálenky prodával za dva šilinky a šest pencí. Ďáblobijce nebylo zrovna dvakrát uhlazené jméno, a proto v roce 1651 barbadoský parlament schválil zákon, jenž se tohoto nápoje týkal a mluvil o něm jednoduše jako o lihovině této země. Za pár let již pálenka nesla označení rum…
Barbadosané se snažili neustále svůj nápoj zdokonalovat. Začali s ním například experimentovat v punči. Ten byl již v té době velmi oblíbený v Anglii, kde bylo zvykem míchat víno, brandy nebo whisky s vodou, citronovou šťávou, cukrem, případně kořením. A tak se objevilo několik receptů na rumový punč.
Ve druhé polovině 17. století se v St. Lucy, nejsevernější oblasti Barbadosu, dělilo několik malých třtinových plantáží o pohoří zvané Mount Gilboa. Pálil se tu rum již v roce 1663 a zdejší palírny byly pojmenovány po svých majitelích – Tyrell, Jemmott, Jones, Pickering a Grey. Během následujících 40 let se ale spojily v jeden dodnes velmi známý podnik – Mount Gay.
Již více než 300 let vyrábí Mount Gay Estate svůj tmavý rum a oprávněně může prohlašovat, že vlastní nejstarší značku rumu na světě.
Rum a námořnictvo
Kolonizací Karibiku se světovým mocnostem otevřel svět, spolu s tím ale vznikla potřeba bránit kolonie před ostatními. Zapotřebí bylo zejména udržovat na moři bezpečné spojení s mateřskou zemí, což přineslo rozkvět námořnictva. Benátky a Janov jako první města vybudovala námořní flotilu, aby chránila své obchodní lodě směřující na Blízký východ před severoafrickými korzáry. Vlastního loďstva se dočkali i Španělé a Portugalci, kteří ještě před příjezdem Kryštofa Kolumba do Karibiku zabrali Kanárské ostrovy, Madeiru, Azorské a Kapverdské ostrovy.
Syfilis: Nemoc, kterou do Evropy přivezl Kryštof Kolumbus
Francouzští a angličtí rybáři pak na svých lodích lovili ryby až u Newfoundlandu. Všechny tyto lodě včetně plavidel ostatních národů Baltského, Středozemního a Severního moře potřebovaly pro své námořníky tekuté občerstvení. Vozila se voda, ale ta se velmi snadno znehodnocovala různými bakteriemi. Vzácnější byl pro námořníky pochopitelně alkohol.
Francouzi a Italové vozili víno, severní národy včetně Angličanů se musely spokojit s pivem. Dokud královské loďstvo chránilo pouze anglické pobřeží, bylo vše v pořádku, ale s potřebou chránit anglické kolonie v Karibiku a Americe vznikl velký problém, neboť pivo se začalo kazit…
V roce 1655 viceadmirál William Penn při válečném tažení na Jamajku začal svým mužům rozlévat rum. Na palubě královského loďstva v Karibiku a Atlantiku nahradil velmi brzy pivo. Tím pochopitelně došlo ke zvýšení poptávky po tomto destilátu. Anglické kolonie v Karibiku zaznamenávaly velký rozkvět, majitelé plantáží dosahovali obrovských zisků a Angličané si brousili zuby na další cukrové ostrovy. Hlavními rumovými zásobárnami královských lodí se staly Barbados, Jamajka a Antigua.
Muži na lodích pili své příděly neředěného rumu dvakrát denně, což mělo mnohdy za následek násilnosti a neplnění povinností, a to nejen na palubě, ale i na souši, kam se lodě občas dostaly. Tenhle problém bylo nutné nějak řešit – ujal se toho viceadmirál Edward Vernon. Když 21. srpna 1740 kotvila Vernonova loď v jamajském přístavu Port Royal, nařídil, že příděl půl pinty rumu se od tohoto dne bude míchat s vodou. Jeho dalším doporučením bylo, aby si námořníci do nápoje přidávali cukr a citronovou či limetovou šťávu jako prevenci před kurdějemi, které námořníky při dlouhých plavbách postihovaly.
Vernon nosíval nepromokavý plášť vyrobený z pevné, těžké látky zvané grogrén. Jeho muži mu proto začali říkat starý Grogrén a nápoj, který vymyslel, okamžitě pojmenovali grog…
Trojúhelníkový obchod
Každá britská kolonie v Karibiku, která pěstovala cukrovou třtinu, hledala pro své plantáže levnou pracovní sílu. Tu a tam se jim naskytla příležitost získat válečné zajatce, například z bojů v Irsku či Skotsku.
Mnoho Irů bylo posláno na maličký ostrov Montserrat, který je součástí Závětrných ostrovů, nebo spolu se Skoty na Barbados. Skotské i irské enklávy vznikaly také na ostrovech St. Vincent a Grenada. Do Severní a Jižní Ameriky, kam koloniální mocnosti již dříve expandovaly, cestovalo kromě vyhnanců dobrovolně i velké množství námezdních dělníků. Tito nešťastníci však nemohli co do počtu a výdrže uspokojit potřebu pracovní síly na plantážích, které tam vznikaly. Alternativou byli Indiáni v Nové Anglii, tento experiment však skončil nezdarem. K dispozici byl ale ještě jeden bohatý zdroj pracovní síly – afričtí otroci.
Znáte příběh severských mořeplavců? Takhle postupovali Vikingové!
Tyto tři faktory – dostatek rumu z Nové Anglie, potřeba otroků v Karibiku a poptávka výrobců rumu v Nové Anglii po melase z Karibiku, daly vzniknout tzv. trojúhelníkovému obchodu.
Lodě naložené rumem vyplouvaly z přístavů, jako byly Boston, Salem a Providence, směrem k západoafrickému pobřeží. Zde rumem uhasili žízeň afrických králů, kteří jim na oplátku dávali otroky.
Ti pak pluli na palubách novoanglických lodí do Karibiku, kde byli prodáni za melasu, ze které pak kolonie v Nové Anglii vyráběly rum. Jednoduchý systém, který fungoval.
Příběh rumu tímto nekončí, ale teprve začíná. Každá země má své unikátní historky. Například kvůli rumu vznikla vzpoura afrických otroku na ostrovech Haiti a Trinidad. Rumová historie ostrova Kuba by zabrala několik stovek stránek. Zdatně by mu však mohla konkurovat Jamajka nebo Guyana. Ale i země jako je Austrálie, ostrovy Maskarénského souostroví v Indickém oceánu – Mauricius, Réunion, Rodrigues a Seychely. Lihovary najdete i v Ghaně, Sierra Leone nebo i v Beninu. Jenom do toho nemíchejte české “rumy”!
Příběh rumu je komplikovaný, ale je to likér, který doslova obešel celý svět a zapsal se nesmazatelně do povědomí všech lidí. Myslete na to, až si příště budete objednávat Cuba Libre nebo Daiquiri!
Leave a reply