Během druhé světové války vznikaly na Němci okupovaném území koncentrační tábory, které měly sloužit jako pracovní zařízení, ale ve skutečnosti v nich probíhalo masové vyhlazování vězňů. Přitom dostat se do nich nebylo vůbec těžké – stačil špatný původ (Židé a Romové), náboženské vyznání (Jehovisté) nebo špatné smýšlení vůči Třetí říši.
Tábory byly přísně střežené zejména proto, aby se ven nedostaly informace o masovém vyhlazování. Pokud se o to někdo jen pokusil, skončil tragicky. Posloužil dozorcům z řad SS jako exemplární případ toho, co se stane s vězněm, který se pokusí utéct – byl mučen před zraky ostatních vězňů.
Přesto se našlo poměrně dost odvážlivců, kteří se rozhodli takto riskovat život. Proč? Protože dobře věděli, že nemají co ztratit.
Nejslavnější útěk z koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim mají na svědomí Alfréd Wetzler a Rudolf Vrba. Svůj útěk plánovali několik měsíců. Pomocí ostatních vězňů zbudovali úkryt v hromadě dřeva ve vnější zóně tábora, v místě, kde chodili pracovat. Jednoho dne v dubnu 1944 během prací využili nepozornosti bachařů a skočili do svého úkrytu mezi dřevěná prkna, kde si předem shromažďovali i zásoby. Bylo jim naprosto jasné, že když je najdou, budou odsouzeni k smrti. Ve strnulé poloze pod prkny musí vydržet tři dny. Esesáci je totiž po takové době už nebudou hledat v nejbližším okolí tábora a oni se budou moci odplazit do bezpečí.
Bezprostředně po jejich útěku probíhá v táboře a okolí rozsáhlá pátrací akce. V jednu chvíli je skoro vše ztraceno – k provizornímu úkrytu pod dřevěnou haldou přicházejí dva esesmani a jeden z nich povídá: „Co ta hromada dřeva? Co když jsou schovaní někde pod ní?“ Vězni ani nedutají. Němci přicházejí k hromadě a postupně odhazují prkno za prknem. Ukrytí vězni vědí, že tohle je konec. Nakonec jim ale pomůže nečekaná náhoda. V táboře se totiž rozezní sirény. Esesáci zanechají práce a odklušou v domnění, že vězni byli dopadeni někde jinde. Později se ukáže, že poplach byl falešný, ale nikdo už se k hromadě rozebraných prken nevrátí.
Když byli venku z lágru, boj teprve začal. Koncentrační tábor měl mnoho ochranných věží a táhnul se do obrovské dálky. Dva utečenci se během noci plazí blátem, dny tráví v úkrytech. Mnohokrát jsou na pokraji odhalení.
Kvůli vyčerpání dělají chyby, které je mohou dostat na šibenici. Například si spletou v noční temnotě les s veřejným parkem a tráví celý den ukrytí několik metrů od procházejících se rodin. Když je ve křoví objeví děti, zachrání je jen to, že je důstojník považuje za homosexuály a snaží se od nich co nejrychleji své děti odvést. Podruhé jim jde o život během otevřeného střetu s hlídkou. Vyváznou jen tak tak díky říčce, která zmate čich psů.
Tragický osud Terezínského rodinného tábora: Největší hromadná vražda Čechů v dějinách
Když po různých peripetiích dorazili na Slovensko, připomínali spíš lidské trosky. Vlastní matka, se kterou se Rudolf Vrba šťastně shledá, ho nepoznává. Oba zběhové se snaží rychle realizovat záměr, kvůli kterému riskantní útěk podnikli – chtějí podat zprávu o zrůdnostech v Osvětimi a o celém německém vyhlazovacím procesu.
Nepočítali ovšem s tím, že svět nechce něčemu podobnému věřit. Jejich výpověď o Osvětimi vejde do dějin jako Vrbova a Wetzlerova zpráva.
Prvotním úkolem bylo varovat maďarské Židy, na které se měla vyhlazovací mašinérie zaměřit. Židovská obec ale Maďary nevarovala. Vše se dá do pohybu až o několik týdnů později. Ke slovu se nakonec dostanou osobnosti, jako Winston Churchill a Theodor Roosevelt a další vlivní politici. Dosud odmítali uvěřit, ale svědectví uprchlíků je konečně přesvědčí. Zastavením deportací je zachráněno asi 200 000 Maďarů.
Dalším uprchlíkem je Čech Richard Glazar, kterému se podaří uprchnout z vyhlazovacího tábora Treblinka. Do tohoto tábora přišel v roce 1942. Tehdy byli všichni vězni z nových deportací posíláni rovnou do plynu. Žádné selekce, žádná šance na život. Richard Glazer má však štěstí už od počátku – na dobře stavěném muži utkvělo oko dozorce, který právě sestavoval menší tým na práci. Bez jediného slova vysvětlení, jak to na takových místech chodí, je mladík na poslední chvíli vytažen z řady. Jeho tušení toho, co se děje ve sprchách se v následujících měsících potvrdí.
Jeho práce je strašná – třídí majetek lidí poslaných do plynu. Uvědomuje si, že se podílí na smrtící mašinérii. Zoufalství vězňů nabírá obrátek v srpnu 1943 a dochází ke vzpouře vězňů. Kdo přežil první útok esesáků, využívá zmatku a utíká. Většina uprchlíků je však chycena a popravena. Celé běsnění přežívá jen několik desítek lidí, mezi nimi i Richard Glazar a jeho nejlepší přítel Karel Unger.
Do konce války vedou ilegální život s falešnými doklady. Nakonec se dočkají svobody a podají Američanům zprávu o Treblince.
Richard Glazar se v roce 1961 stane hlavním svědkem při procesech s nacistickými zločinci z Treblinky. Na peklo koncentračních táborů nikdy nezapomene a do konce života přednáší, beseduje a píše. Kniha s jeho svědectvím se jmenuje „Treblinka, slovo jak z dětské říkanky“.
Na vězni koncentračního tábora Osvětim Polákovi Witoldu Pileckim je zajímavé to, že se nechal uvěznit dobrovolně. Proč by něco takového dělal? Chce tam totiž zorganizovat ilegální hnutí a podkopávat strukturu tábora zevnitř. Na překážku však naráží už v okamžiku, kdy se chce nechat uvěznit. V září 1940 naplánuje s partyzány akci, jejímž cílem je se nechat obklíčit, zajmout a odvléci přímo do Osvětimi. Riziko je, že ho můžou nechat rovnou zastřelit, ubít při výslechu nebo odvézt do úplně jiného tábora. Vše ale nakonec dopadne „dobře“ a Pilecki oblékne pruhovaný vězeňský mundúr osvětimského koncentračního tábora.
Jak by vypadal svět, kdyby nacistické Německo vyhrálo druhou světovou válku?
Ihned začíná pracovat a brzy se mu podaří vytvořit konspirační buňky. Jsou to malé skupinky spiklenců, které o sobě ale navzájem nevědí. Řízeny jsou pouze několika zasvěcenými lidmi. To vše se děje z bezpečnostních důvodů, aby nebylo jednoduché rozrýt a popravit celou síť naráz. Pileckimu se daří propašovat z lágru spoustu znepokojujících motáků, které ale jeho spojence venku zatím zanechávají v klidu. Nic se stále neděje – nebombardují pece ani příjezdy k nim, nezakazují deportace. Witolda vlažný přístup spojenců venku rozčílí natolik, že se zkrátka rozhodne odejít a pracovat zase zvenčí, tentokrát bohatší o nastřádané děsivé informace.
Je si natolik jistý, že se mu podaří uprchnout, že je jeho přístup až arogantní. Odvážným ale štěstí přeje.
Svým nezlomným přístupem, odvahou, schopností jednat naoko s Němci a dovednou manipulací si získá jistá vězeňská privilegia. Může být tedy vyslán na práci do pekárny mimo tábor. Během přesunu za prací se Witoldovi a jeho kamarádovi podaří přemoci německý doprovod a berou nohy na ramena. Přestože je poplach vyhlášen o dost dříve než čekali a je na ně pořádán strašlivý hon, oběma se podaří uprchnout. Pilecki je první, kdo přinese detailní zprávu o podmínkách v táboře.
Pilecki je na tom nejhůře ze všech jeho následovníků, kterým se podařilo uprchnout z koncentráku po něm. V roce 1943 totiž nikdo nechce věřit takovým zvěrstvům ani cílené genocidě. Ani vlády spojenců nereagují, což dnes historici velmi kritizují. Pilecki končí sám, zklamán přístupem politiků a chce alespoň na vlastní pěst povraždit co nejvíce Němců.
Po válce, kterou přežije, pracuje jako agent demokratické polské exilové vlády. Nenávidí každou totalitu, a tak shromažďuje informace o zločinech Sovětů.
Komunisté ho odhalí a zatknou ho. Jeho žena od něj dostane jen několik vzkazů. Jeden z nich zní: „Osvětim byla proti komunistickému žaláři pionýrským táborem!“
Jaké hrůzy musel při výsleších vytrpět někdo, kdo byl schopen takového výroku, není dodnes známo.
Jednotky SA – „Teror musí být zlomen zase jen terorem“
Bývalý osvětimský vězeň ale všechny hrůzy přetrpí. Nejhoršími metodami ani udržováním ve strašných bolestech mezi životem a smrtí z něj žádné informace nevymlátí. Neprozradí nikoho a nic. V květnu 1948 je popraven a pak se o něm dlouho mlčí. Celý příběh se včetně hořkého konce dozví jeho syn až jako šestnáctiletý.
Za oběť holocaustu padlo 6 miliónů Židů z celé Evropy, z toho 1,6 miliónu v Osvětimi. K tomu je nutné připočíst další množství Romů a politických odpůrců. Ze všech židovských dětí, které byly naživu v roce 1933, přežilo válku pouhých 11 procent.
Leave a reply