„Můj Milánek je tak strašně hodnej až je dokonalej! Nakoupí, uklidí, uvaří, upeče, do hospody nechodí, sprostej není, na fotbal a hokej nečučí, v posteli mě neotravuje, záchodové prkénko vždycky dává dolů. Prostě je fakt hodnej. Co víc bych si mohla přát?“
Také máte pocit, že ta žena mluví o svém dítěti, ba co hůř – o retardovaném jedinci? Vychvalovaný dokonalý tvor zatím sedí vedle ní, pokyvuje hlavou jako plyšový pejsek na zadním platě za oknem vozu a s neurčitým výrazem čučí do dáli.
Přítomné dámy zírají na Milánka a jeho oholené líce se v jejich očích mění na růžová líce Magdaleny Dobromily. V očích přítomných mužů je Milánek blbec.
Nic proti hodným a dokonalým mužům. Jenže Milánek a jemu podobní spadají do kategorie půlmužů, kterým se pořádná čistokrevná žena vyhýbá obloukem. Půlmuž je totiž stvoření, kterému mužské pohlaví zapsali v matrice do rodného listu, avšak muže má v sobě asi tolik, co Herodes lásky k dětem.
Normální muž pomůže v domácnosti podle svých možností a schopností a dobře ví, že šroubovák mu sice v ruce sluší víc, než prachovka, ale je-li zapotřebí, dokáže ji vzít do ruky i bez štítivého výrazu. Normální muž ví, kde se zapíná vysavač a je mu dobře známý termín „štětka na WC“. Tu dokonce umí použít. A do třetice – normální muž zvládne uvařit čaj, umíchat vajíčka či ohřát párek, trefí do samoobsluhy i bez navigace, většinou se docela rád podívá na nějaké to sportovní utkání a v posteli má i jiné touhy, než jen spát jak nemluvně.
Normální muž třídy AA pak navíc dokáže uvařit neuvěřitelné dobroty, což činí s radostí tehdy, když nemusí a nikdo ho do toho nenutí. Dokonce krmě stvořená jeho rukama bývá mnohdy lepší, než ta, kterou vytvoří jeho žena. Má totiž bujnou fantazii, dobře vyvinuté chuťové buňky a víc odvahy experimentovat.
Téměř všichni muži, vyjma Milánků, také někdy zapomenou dát dolů stále dokola diskutované záchodové prkénko, nebo si občas vyrazí s kamarády poklábosit. Třeba i do té hospody. A byť vzhledem k nárokům, v dnešní době na ně kladeným, opravdu mnohdy usnou bez sexu dřív, než na něj vůbec pomyslí, když o nich ženy hovoří jako o kancích, jsou spokojení.
Pokud by veřejně hlásaly, jaká je výhoda, že po nich v posteli nic nechtějí, buď by se hanbou propadli na druhou stranu zeměkoule, nebo by ze své partnerky i za cenu infarktu myokardu vyrobili trhací kalendář. Dali by jí do těla tak, že by o sexu nechtěla slyšet nejméně půl roku.
A možná to výstižně shrnul Luděk, který své ženě Kateřině při odchodu od „Milánků“ řekl: „Můžeš o mně říkat, co chceš. Že jsem neřád, co ti doma málo pomáhá. Nebo že jakmile v televizi vidím merunu nebo puk, musím na to civět i kdyby mi pavouci svými sítěmi omotávali přitom nohy. Klidně prozraď, že při řízení auta sprostě nadávám, že když se rozhodnu uvařit, uklízíš po mně ten binec ještě dva dny. Tohle klidně všechno řekni. Ale nikdy, prosím tě, opravdu nikdy neříkej, že jsem hodnej. To je jako bys o mně říkala, že jsem blbej!“
Leave a reply