Asi málokdo může říct, že neviděl žádný z filmů paní Věry Plívové Šimkové. Zanedlouho oslaví 85. narozeniny a teď dostala při vyhlašování Českých lvů ocenění za mimořádný přínos české kinematografii.
Přišla o berlích, s šedivými vlasy sepnutými tou nejobyčejnější sponkou. Při děkovné řeči donutila svou spontánností, skromností a vtipem publikum složené z umělců a nezbytných lidí od filmu k opakovaným dlouhým potleskům.
Paní režisérka je ze staré školy, která ji naučila věřit hodnotám, jakými je třeba čest, pravda, poctivost. Její pracovní postupy nejspíš upřednostňovaly empatii a vlídnost k dětským představitelům před dnes módní asertivitou.
Některá její díla, troufám si říct, jsou geniální – třeba Páni kluci, nebo Jak se točí Rozmarýny, jiná „jen“ prvotřídní, ale to je jen osobní soud.
Může být na své filmy hrdá, a přesto tu hrdost nepřiznala. My, její diváci, můžeme být rádi, že natočila tolik přívětivých příběhů a snad žádným nás nezklamala.
Jejím projevem na onom večeru jsem byl nadšen. Když na takovou parádu, jíž předávání cen je, přijde paní, která si před vstupem na jeviště nenechá své šediny přebarvit a načančat a sepne si je běžnou sponou, když nepronáší připravené díky a moudra, ale mluví přirozeně, tak, že jí člověk vše věří, vím, že jsem byl obdarován tím, že existuje.
Dáma se sponou v šedinách. Věřím, že ne pouze za sebe jí tímhle textem vzdávám dík.
Děkuji za přečtení. Jiří Čepelák
Chcete se také na stránkách Mzone.cz podělit o svůj názor nebo se vypsat z něčeho, co vás trápí? Blogovat můžete i vy! Své příspěvky zasílejte na e-mail redakce@mzone.cz a do předmětu uveďte heslo „Blog“.
Leave a reply