Spojenci na Blízkém východě byli poraženi, armády Osy vstupují do daleké Indie a svět se začíná měnit podle Hitlerových představ. Podívejme se blíže na mimořádně zajímavé téma z nedávné historie.
Není známějšího, rozsáhlejšího či děsivějšího konfliktu, než jakým byla druhá světová válka. Máme o ní k dispozici desítky dokumentů, filmů, knih či dalších materiálů poukazujících na hrůzy války, která paralyzovala evropský kontinent na dlouhá léta a zanechala za sebou velkou stopu. Za oficiální začátek konfliktu se ale považuje útok na Polsko z 1. září roku 1939, kdy na jeho území vtrhla nejen vojska Wehrmachtu, ale i jejich tehdejších „kolegů“ ze Sovětského svazu.
V prvním roce si Německo začalo podrobovat Evropu a Afriku a následně se obrátil proti svému největšímu spojenci. 22. června 1941 se 150 německých divizí za podpory desítek po zuby vyzbrojených oddílů od satelitů vrhlo směrem do srdce Sovětského svazu s cílem obsadit tři velká města (Leningrad, Moskvu a Stalingrad) a dostat se k ropným polím na Kavkaze.
Němcům se v postupu zpočátku dařilo. Když už však Wehrmacht po několika měsících bojů začal stoupat na zasněžené kavkazské kopce, Leningrad byl v obležení a Stalingrad téměř srovnán se zemí, zdrcená Rudá armáda se pomalu, ale jistě začínala otřásat a přebírat iniciativu.
A po porážce na Volze Němci až do konce války jen stahovali blíž a blíž k Berlínu. Aby toho nebylo málo, brzy (1944) se uskutečnila operace Overlord. Jak z historie víme, postup Rudé armády byl přímo nezastavitelný a otevření západní fronty či porážka v Africe a na dalších frontách znamenala pro Třetí říši definitivní porážku. Nicméně, jak by to vypadalo, kdyby Němci a jejich spojenci zvládli klíčové střety? Podívejme se na to podrobněji.
A stačilo by málo, kdyby Rommel, který se se svými muži z Afrika Korps vydal na černý kontinent, aby zabránil porážce svých italských spojenců, vyhrál dvě bitvy. Po počátečním postupu se dostal hlouběji do egyptského území, kde narážel na silný britský odpor. Ke zlomu v celém tažení přišlo u města Al-Alamejn, kde se odehrály dvě mimořádně důležité bitvy. Jde o první a druhou bitvu u Al-Alamejnu, které Rommel prohrál. Nicméně, co by se dělo, kdyby tu zvítězil a úspěšně by v ofenzivě pokračoval až do té doby, než by obsadil strategicky mimořádně důležitý Suezský průplav?
Jednotky SA – „Teror musí být zlomen zase jen terorem“
Podle mnoha expertů by vypadalo následující dění takto – Britové by museli stáhnout své loďstvo do Rudého moře, protože by nedokázali být nadále zásobováni a brzy by byli rozdrceni německými a italskými divizemi. Po stažení do Rudého moře by se Ose otevřela cesta na Blízký východ, kde již spojenci neměli vojenské jednotky.
Němci by s minimálním úsilím získali pod svou kontrolu Sýrii, okolní státy včetně Iráku a Íránu, kde se nacházela (a stále nacházejí) přímo životně důležitá ropná pole, která Hitler prostě potřeboval obsadit.
Turecku by tím pádem nezbylo na výběr, než se přidat k Ose, nebo být poraženo. Pokud by vojska Osy získala cestu přes Bospor, ihned by klesl význam Malty a Gibraltaru. Následně by Španělsko s nejvyšší pravděpodobností uvolnilo Němcům cestu ke zmíněnému Gibraltaru, protože by se bálo přímé německé invaze do srdce jejich země.
Díky úplné kontrole Středomoří by Osa získala v druhé světové válce obrovskou výhodu. Výrazně by eliminovali britskou hrozbu a díky obsazení Íránu by zablokovali spojenecké zásobovací trasy pro Sovětský svaz. Právě pro něj by šlo o mimořádně nepříznivou situaci, protože hlavní sovětské ropné zásoby pocházely z oblasti Kavkazu.
K jejich smůle už Němci pomaličku lezli do vysokých kavkazských kopců ze severu a brzy by se přiřítili i z nechráněného jihu směrem od Blízkého východu. Po ztrátě těchto ropných polí by se Sovětský svaz ocitl na hraně života a smrti. Snadno se mohlo stát, že by se Stalin poddal Hitlerovi a z donucení by museli Německu posílat skrz Transsibiřskou magistrálu důležité suroviny nebo by dříve či později musela ustoupit sovětská vojska až za Ural.
Následně by se naskytla možnost intervence do Indie skrz Chajbarský průsmyk spojující Afghánistán s Indií, podobně jako to udělal Alexandr Veliký v roce 326 před naším letopočtem.
Velká Británie by byla zcela paralyzována a zmohla by se akorát na bránění Britských ostrovů, natož na nějakou ofenzívu na kontinent (operace Overlord by se neuskutečnila a neotevřela by se druhá fronta). V případě, že by se německému loďstvu podařilo výrazně zablokovat zásobovací trasy přes Atlantský oceán směřující od Spojených států amerických do Británie, porážka Londýna by byla jen otázkou času. Avšak kontrola tak velkého území by byla velmi náročná, a proto by se postupně začaly uplatňovat Hitlerovy vize o uspořádání světa, o kterých si prozradíme bližší informace v následujících odstavcích.
Tragický osud Terezínského rodinného tábora: Největší hromadná vražda Čechů v dějinách
Po pádu bolševické hrozby a vztyčení vlajky s hákovým křížem nad poslední baštou nepřítele by se pravděpodobně začalo s naplňováním Generalplan Ost (Hlavní plán pro Východ), tajné koncepce Heinricha Himmlera o osídlování Evropy germánskou rasou. Tato násilná kolonizace měla vést k vysídlení „podlidí“ za Ural a masové genocidě 50 milionů lidí, především Rusů, Poláků, Bělorusů, Čechů, Ukrajinců a příslušníků pobaltských národů.
S přeživšími Slovany se následně počítalo jako se živořícími otroky, kteří měli v „německém životním prostoru“ sehrát roli levné pracovní síly, přičemž by jim podle zákona bylo zakázáno plodit děti, což mělo vést k jejich postupnému a „přirozenému vyhynutí“. U části takzvaně „rasově vhodných“ mělo dojít naopak k jejich poněmčení. Konečná verze tohoto plánu byla rozdělena na dvě části: Kleine Planung – malý plán, jehož akce se uskutečňovaly už během války – v největší míře v Polsku, kde bylo během operace Tannenberg popraveno přes 20 000 příslušníků polské elity (aktivisté, vzdělanci, studenti, herci či úředníci).
Tyto činy vedly v roce 1941 k rozhodnutí, že polský národ je třeba zcela vyhladit, po masových čistkách mělo zůstat na polském území 3-4 milionů lidí, kteří měli sloužit německým kolonistům jako otroci.
Podobná budoucnost měla postihnout i ostatní národy, a to právě v druhé verzi plánu – Grosse Planung, který měl být uskutečněn po konečném vítězství v časovém horizontu 30 let.
Úspěšné vítězství na východě a nastolení protektorátních či loutkových vlád by pravděpodobně znamenalo ještě tvrdší nacizaci společnosti. Na dobytých územích se měla podle nacistů uplatňovat politika Gleischaltnug, jejímž cílem byla úplná integrace kultury, náboženství a umění do státní ideologické mašinérie. Nově kulturní komory by po vzoru Německa chránily pálením knih či veřejným zesměšňováním „zdegenerovaného umění“ svou (germánskou) kulturu před židovským a liberálním vlivem.
Nejen pušky a kulomety! Tohle jsou pistole 2. světové války
Terčem nacistické nenávisti se stal především jazz, jelikož se považoval za zdegenerovanou hudbu Američanů a černochů. Nerovnosti a využívání lidských vášní neměly uniknout ani filmy, ty už během Hitlerovy vlády zdůrazňovaly ctnosti nacistické strany, glorifikovaly krvavé boje a poukazovaly na méněcenné národy. Svobodná tvořivost by tak za vlády nacistů byla nahrazena konformitou a cenzurou, umění by přestalo být výrazem individuální svobody a prakticky by splynulo s propagandou, která se stylem i formou velmi přibližovala sovětskému oficiálnímu umění.
Po bleskovém a drtivém vítězství byla v plánu nacistů i výstavba nového hlavního města říše – Germanie, v jehož centru měla vyrůst Síň národa, největší krytý prostor na světě – 16krát větší, než Bazilika sv. Petra ve Vatikánu. Výška budovy měla být 290 metrů a měla pojmout přes 180 000 lidí.
Na vrcholu megalomanské stavby měla podle plánů stát gigantická socha německé orlice, svírající ve svých spárech planetu Zemi. „Místo uctívání Hitlera“ by se nacházelo před nově vybudovaným náměstím, na kterém by se mohlo v případě potřeby shromáždit milion lidí.
Nedaleko měl vyrůst i monumentální vítězný oblouk (dvakrát větší než ten v Paříži), na něm měla být vytesána všechna jména (1,8 milionu) padlých německých vojáků v první světové válce. Součástí plánu byl i nový Reichstag, olympijský stadion, univerzitní městečko, muzea i množství budov a hrobů připomínajících nacistickou ideologii. Samotný interiér budov měl být dokonalým obrazem nacistické posedlosti mocí – obrazy vojenských hrdinů, sochy svalnatých mužů po boku árijských panen, symboly nadřazenosti bílé rasy. I když se z tohoto šíleného projektu zrealizovalo minimum, stál pokus o vytvoření hlavního města světa mnoho životů. Na „pomníku mizantropie“ pracovalo v krutých podmínkách více než 130 000 lidí, většinou vězni z táborů či váleční zajatci (zejména z řad Rudé armády).
Samotný život, ať už společenský nebo soukromý, by byl v Tisícileté říši nalinkovaný, stát by zasahoval do každého aspektu jedince a snažil by se o jeho kontrolu, v krutém totalitním režimu měli mít všichni určeno své jasné a pevné místo. Výjimkou nebylo ani postavení muže a ženy v nové společnosti. Hitler zastával neústupné stanovisko spočívající v tom, že nejdůležitější funkcí každé ženy je reprodukce. Emancipaci a feminismus považoval za další úpadek prohnilé parlamentní demokracie.
Žena tak představovala pro Třetí říši reprodukční jednotku, jejímž jediným úkolem bylo plodit nové vojáky, pomáhající Velkoněmecké říši v dosažení mocenských cílů.
Nacisté chtěli tuto absurditu dotáhnout do největších extrémů, cílem budoucnosti byl totiž chov lidí, organizace Plamen života zřizovala už během války speciální domovy, do kterých byly přijaty ženy se stoprocentním árijským původem. Jejich následným cílem bylo během působení v institucí zplodit s příslušníky SS co nejvíce „dokonalých“ dětí a ty následně posílat na adopci.
Mužskou nadřazenost zdůrazňoval každý prvek nacistické ideologie. Byli to právě muži, kteří bojovali za národ se zbraněmi v rukou a bránili jeho hodnoty a svobodu. V rodinném životě zastával otec roli neomezeného a neomylného vůdce, kterému byli všichni členové rodiny bezpodmínečně podřízeni. Otec přinášel domů obživu, matka naopak vytvářela atmosféru domova. Od dívek se očekávalo, že napodobí svou matku, zatímco chlapci zasvětí svou dospělost státu.
Navzdory neutuchající propagandě, oslavující ctnost a hodnoty mateřství a ženství, ženy, které se nacistickému diktátu odmítly podřídit či které nezapadly do obrazu Tisícileté říše, se velmi rychle ocitly ve speciálních ženských koncentračních táborech, ve kterých našlo smrt celkem 92 700 žen.
Kdo byl doktor Josef Mengele? Nemilosrdná lidská bestie
Jaký by byl tedy život v Tisícileté říši? Pro většinu Árijců klidný, ve znamení prosperity, pořádku a klidu, ovšem za cenu podřízení se jediné přístupné ideologii, která by z pozice „Velkého bratra“ zasahovala a řídila všechny aspekty jejich života. Naopak, pro nežádoucí parazity a méněcenné národy by znamenala éru temna, teroru, vražd a potlačování základních práv. Co vše by však vydržela říše postavena na takových základech, je sporné.
Mirek
30. 10. 2019 - 20:25Zase tak úplně ideálně by to asi nevypadalo. Kde je tlak, vzniká protitlak. Zkuste si vygooglovat, kdo to byli
Edelweiss Piraten
Mirek