Žánr online kooperativních her byl vždy spojený s všemožnými porodními bolestmi. The Division 2 ukazuje, že to jde i jinak a přináší skvělou kvalitu od prvního dne.
Snad všichni milujeme postapokalyptické příběhy, kde si lidstvo sáhne na dno a ideálně znovu povstane. V Tom Clancy´s The Division 2 jste to vy, kdo má Ameriku dostat zpět do sedla potom, co celé Státy zdevastovala pandemie upravených neštovic. Druhý díl navazuje na události jedničky, která se odehrávala v romanticky zasněženém New Yorku (tedy, byl by romantický, kdyby se všude neválely odpadky a mrtvá těla). V kůži agenta Divize, tajné vládní organizace, kterou aktivuje prezident ve chvílích největšího nebezpečí, jste povolání do Washingtonu D.C. Ten je sedm měsíců po vypuknutí nákazy z nejhoršího venku, ulice ale ovládají nepřátelské gangy a zbytky obyvatelstva drží při životě jen několik málo dalších agentů.
Jazýčkem na vahách bude ve Washingtonu právě vaše přítomnost, za úkol totiž dostanete osvobodit všechny čtvrti obklopující Bílý Dům, jenž slouží jako operační základna.
Prostředí Tom Clancy´s The Division 2 je tím nejlepším, co hráči po stránce level designu za poslední roky mohli vidět. Každá ulice, každá místnost, dokonce i zapadlé uličky, kam se možná ani nikdy nepodíváte, vše je do detailu propracováno.
Aby také ne, když na hře pracovalo hned několik velkých týmů. Bohužel v krásném a dechberoucím městě prožijete dosti nezapamatovatelný příběh. Zeptat se mě někdo na ulici, o čem The Division 2 je, vykoktal bych jen něco o epidemii.
Hlavní postava nemluví, vedlejší charaktery jsou nezajímavé a v rámci celého příběhu se v podstatě nic neděje. Prostě jen zachraňujete město.
Možná to vypadá jako velká výtka, ale Tom Clancy´s The Division 2 není vyloženě příběhová hra a ona téměř chybějící story mi ve výsledku tolik nevadila. Hutnou atmosféru totiž vykresluje svět sám. Pomáháte budovat provizorní osady, kde z počátku není ani pitná voda, ale postupem času se propracujete k vlastním políčkům s kukuřicí a třeba i solárním panelům. Na každém rohu pak probíhá nějaké přepadení, patrola kontroluje nově dobytou oblast nebo jen najdete telefon a jeho poslední hovor vám prozradí, co se na daném místě asi stalo.
The Division 2 je napěchované obsahem a ani po desítkách hodin nebudete vědět, čemu se věnovat dříve. Hlavní příběhové mise, obrovské množství vedlejších, ale stále velmi zábavných úkolů, obsazování stanovišť, rušení nepřátelské propagandy, hledání kufříků odemykajících nové schopnosti, ničení nepřátelských patrol, plnění projektů pro výstavbu nových osad, souboje s bossy v každé čtvrti… Je toho zkrátka hodně a vše mě neskutečně baví.
Veškerý obsah navíc působí uceleným dojmem, takže máte opravdu pocit, že každý váš krok má nějaký dopad a Washington D.C. se mění k lepšímu.
Autoři samozřejmě mysleli na to, že ne každý má další tři kamarády se stejnou hrou. Hraní s přáteli je však podstatou The Division 2. I proto hra nabízí možnost vytvořit si vlastní klan a společně plnit speciální klanové projekty a výzvy. Co se připojování ke svým kolegům týče, překvapila mě technická vyladěnost. Sotva vám do sluchátka kamarád řekne, že se k vám připojí, hned na to ho vidíte stát vedle sebe. A když mu náhodou vypadne internetové připojení? Po jakémkoli výpadku vás hra okamžitě hodí zpět do týmu a můžete s klidem pokračovat.
Při společném hraní se sice připojíte do hry jednoho z týmu, ale absolvovaný postup se ukládá všem. To se však bohužel netýká obsazování stanovišť, které zároveň slouží jako body pro rychlé cestování. Je sice pravda, že po čase vám je stejně zase obsadí nepřítel, ale i tak tuto výjimku nechápu.
Chybně také funguje normalizování vybavení v případě, že váš level je nižší než úroveň velitele skupiny. Papírově sice máte stejně silné zbraně, ale i tak vás sundá často jen ostrý pohled nepřátelského vojáka.
Jedním z mnoha vylepšení jsou právě zmínění protivníci, kteří jsou oproti prvnímu dílu The Division nejenom o poznání chytřejší, ale také mají více variant. Každý ze tří nepřátelských gangů má několik různých druhů vojáků, takže jedni vás ostřelují z dálky, zatímco ostatní si šňupnou zelené drogy a s křikem vyběhnou vstříc vašim kulkám.
Samostatnou kapitolou jsou pak PvPvE Temné Zóny, jež slaví návrat z jedničky, ale v trochu jiném provedení. Celkem najdete ve městě tři a v každé může být maximálně 12 hráčů. Dvě jsou vždy normalizované, což znamená, že vybavení všech hráčů v zóně je na stejné úrovni a tak se nestane, že méně vybavení agenti budou snadnou kořistí.
Hlavní změnou je však to, že pokud se chcete pustit do křížku s ostatními agenty, musíte předem změnit svůj status a v podstatě se tak nahlásit ostatním, což zcela popírá původní myšlenku zběhlého agenta s pokřivenými úmysly. Na druhou stranu je to ale evidentní snaha nalákat do zón i méně zkušené a sebevědomé hráče.
Každý týden pak jednu ze zón obsadí gang Black Tusk a stane se tak z ní okupovaná Temná zóna. Zde si už konečně můžete dělat téměř co chcete. Zahlédli jste jiného agenta, jak sebral něco cenného? Vplížit se mu do zad a vystřílet mu do zátylku celý zásobník není problém. Sice se tím nahlásíte ostatním agentům v oblasti, ale za ten loot to stojí, no ne? Právě okupovaná Temná zóna nabízí z mého pohledu jedny z nejlepších zážitků, kdy vám tuhne krev v žilách, a to nejen proto, že v případě vaší smrti se vám zkušenosti nepřičítají, ale rovnou odečítají.
Mám trochu pnutí pokusit se vypsat od A do Z všechen ten zábavný obsah, který The Division 2 nabízí, protože ve světle porodních bolestí obou dílů Destiny, nedávného Anthem a vlastně i prvního The Division, chci zkrátka autorům vzdát hold za to, jak bravurně zvládli svůj reparát. Mysleli i na velmi líbivé detaily, takže třeba aktivita obsazení kontrolního bodu není vždy stejná. Někdy stačí jen vystřílet hlídače, jindy se zase musíte ubránit útoku ze zálohy nebo najít speciální klíč.
The Division 2 i po desítkách hodin intenzivního hraní překypuje obsahem a neupadá do stereotypu, hra je tak pomyslným jednorožcem v rámci lootershooter žánru.
The Division 2 sice není bez chyby, avšak věci jako slabší příběh či některé nelogické mechaniky při kooperaci se dají překousnout, protože výsledek je neuvěřitelně zábavný.
Moje hraní občas kazily zejména bugy, kterých není mnoho, ale když přijdou, jsou velké. Nemohl jsem si kupříkladu odemknout jednu významnou osadu a častou chybou bylo také to, že z ničeho nic se po pár sekundách aktivního nasazení deaktivoval některý ze skillů. Časté, zhruba patnáctiminutové údržby serveru však signalizují, že autoři veškeré problémy opravdu řeší a v celkovém měřítku jde stále jen o kapky v moři. V moři, jež je sakra zábavné a především opravdu velké. V moři, ve kterém se budu utápět minimálně několik dalších týdnů.
Napište váš názor