V dobách hlubokého středověku chápali lidé pojem práva a jeho dokazování úplně jinak než tomu je dnes. O tomto faktu se můžete přesvědčit v našem článku, který vás blíže seznámí s nechvalně známým středověkým právem útrpným.
Ordál neboli boží soud byl ve středověku nejčastějším způsobem rozhodování o vině či nevinně podezřelého. Nejvyšším soudcem měl být Bůh, jelikož je vševědoucí a vždy tak zjeví pravdu. Lidé se tehdy spoléhali jen na svou víru a rozumné úvahy nebrali v úvahu. Boha všichni považovali za neomylného, a proto celou věc více neřešili. Soudci tedy vlastně sami nerozhodovali a sledovali pouze, zda jsou dodržována pravidla, podle kterých dokazování probíhalo. Tyto pravidla byla v podstatě jen formální a spletitá.
Ordály se u nás používaly coby důkazní institut od nejstarších dob. Jejich největší paradox byla naprostá neexistence racionální spravedlnosti. Nevinný člověk totiž mohl z božího soudu vyjít jako usvědčený zločinec a naopak.
Na našem území se ve středověku velmi často nařizoval ordál vody. Při něm se lidé v naprosté většině utopili. Tento ordál vycházel z toho, že voda do sebe nenechá vstoupit pouze nevinného, neboli nechá ho do sebe potopit. Naopak ten, kdo měl na svědomí zločin, se nepotopil a byl unášen vodou na hladině. Tehdejší lidé si celou věc vysvětlili ta, že voda, jakožto čistý živel, nechce s tímto člověkem mít nic společného. České středověké právo však připouštělo i jiné boží soudy, při nichž do hry vstupovaly i další živly, jako například oheň.
Při ordálu rozžhaveným železem totiž musel souzený přejít bos přes dvanáct rozpálených radlic. Pokud to vydržel, prokázala se jeho nevina.
Jedním z prostředků doznání viny sloužila ve středověku takzvaná tortura, čili útrpný výslech. Byla povolena bulou papeže Innocence IV. V roce 1252. Samotní inkvizitoři oběti nemučili, ale nutili k tomu světské úřady, které tím pověřily katy. Torturu u nás žádný zákon neupravoval a to až do novověku, tedy do konce 18. století. Při útrpném výslechu vykonalo své už samotné prostředí mučírny či pohled na mučící nástroje.
Příběhy českých katů: Někteří málem sami skončili na popravišti
Co tedy nešťastníka při tortuře čekalo? Doba jednoho výslechu na mučidlech trvala maximálně hodinu. Pro každý ze čtyř stupňů tortury totiž vyhrazoval zákon 15 minut. Podezřelý byl nejprve týrán palečnicí, což byl přístroj sloužící k drcení palců pomocí systému dřívek. Pokud toto člověk vydržel, přešlo se k šněrování rukou – kolem předloktí se člověku ovinul provaz a ten kat neustále přitahoval. Ukrutná bolest trvala celou čtvrthodinu.
Pokud ani teď nenásledovalo doznání, byl přinesen žebřík nebo skřipec, na kterém proběhly další dva stupně tortury. Mučený byl nejprve natahován či různě kroucen a to tak, že ruce měl přivázané na žebřík a za nohy ho tahal katův pacholek provazem různými směry.
Pokud to člověk vydržel, čekalo ho naposled světelné trápení. Při něm kat nešťastníka pálil svícemi či pochodněmi na různých částech těla. Mezi jednotlivými stupni tortury byla někdy nasazována i takzvaná španělská bota, která sloužila k drcení holení. Často byla tortura doplňována o další vychytávky jako kozel, železná panna či metařova dcera.
Tortura vypadala u každého obviněného podobně. Horší podmínky a větší utrpení však čekalo na obviněné z čarodějnictví. V čarodějnických procesech byla pravidla mučení vykládána daleko přísněji a byla podrobně sepsána v knize Malleus maleficarum neboli Kladivo na čarodějnice. Doba mučení domnělé čarodějnice trvala podstatně déle než byl standard, neboť ďábel nad čarodějnicí dlouho držel ochrannou ruku.
Čeští kasařští mistři? Nejlepší z nich byli Vídeňáci
Čarodějnice byly podrobovány tortuře hlavně o křesťanských svátcích a během sloužení mše. Před začátkem mučení dal soudce čarodějnici napít svěcené vody. Soudci měli být opatrní a dbát na to, aby nebyli ovlivněni či posednuti zlým duchem. Z tohoto důvodu museli při sobě neustále nosit posvěcenou sůl nebo posvěcené byliny. Čarodějnice se jich v žádném případě nesměla dotknout na holou kůži a nebezpečné bylo, i pokud na ně vrhla pohled a oni se jí podívali do očí.
Během mučení byli k obviněnému zváni příbuzní a přátelé, kteří ho měli také přimět k doznání, za což byl slibován také mírnější trest. Takovýto slib však podle textu Kladiva na čarodějnice neměl žádnou váhu.
Čarodějnice byla podrobována tortuře i několik dní po sobě a soudce zůstával neustále bdělý a čekal na přiznání.
Kat byl během mučení pouhým prostředníkem, který měl sledovat počínání inkvizitora a oběť mučit předem danými postupy. Nepříslušelo mu oběť vyslýchat či posuzovat její vinu.
Ať je dnešní právní systém jakýkoli, můžeme být rádi, že žijeme v moderní společnosti dbající na spravedlnost, přiměřenost a racionalitu.
Zdroj: Karel Malý: Trestní právo v Čechách 15. – 16. století, Jindřich Francek: Zločin a trest v českých dějinách
Napište váš názor