V roce 1975 se na snímcích Země, pořízených NASA, objevuje zvláštní typ nadzemského dopravního prostředku. Do centra vojenské rozvědky ve Washingtonu je hlášeno, že se jedná o něco jako obří letadlo, nebo spíše námořní loď.
Stroj je podle zprávy 100 metrů dlouhý, má osm proudových motorů a pohybuje se ve výšce 8 m nad Kaspickým mořem. V případě nebezpečí může vzlétnout do výšky až tří kilometrů. Jde o ruský ekranoplán!
V době eskalující studené války je pro Američany tato zpráva velmi znepokojivá. Zvláště proto, že jejich vlastní typ ekranoplánu je zatím jen ve fázi vývoje.
Záhy po rozpadu Sovětského svazu a s ním spojeným koncem výzkumů strojů A 90 – Orlyonok (Orlíček) zajímá americké letecké odborníky výkonný koncept nového obřího nákladního letadla. Nakonec přicházejí s monstrózním modelem největšího přepravníku světa pod názvem Pelikán Ultra.
Stroj se nakonec veřejnosti představil na jaře roku 2010 a je vskutku unikátní. Na délku má 122 metrů a rozpětí křídel 125 metrů, což je víc než má hřiště pro americký fotbal. Svou výkonností a parametry je dvakrát větší než předchozí největší letoun na světě – ruský Antonov 225 Mrija, který má užitečné zatížení 640 tun. Americký Pelikán Ultra má užitečné zatížení 1400 tun. Pohodlně tak pojme až 900 vojáků a rozsáhlou těžkou techniku.
Letoun létá těsně nad vodou, čímž využívá aerodynamický fenomén, jenž vytváří zemská přitažlivost. Létání blízko povrchu a sklopený úhel křídel snižují spotřebu paliva a umožňují letadlu velký dolet. Díky těmto parametrům je Pelikán Ultra určen zejména pro dalekonosnou zaoceánskou dopravu.
Přestože letoun létá jen několik stop nad hladinou, může vzlétnout až do pětikilometrové výšky. Tím se ale samozřejmě zvýší spotřeba a sníží dolet dopravníku. I když se tak může chovat, není to ani loď, ani vznášedlo, ani dopravní letadlo. Patří mezi typy pojmenované kdysi Sověty jako „ekranoplány“.
Podle řídících pracovníků firmy Boeing (výrobci letounu) si stroj vyhledá komerční letiště a třikrát zmenší svá křídla. Může přistát na krátké přistávací dráze pro normální letadla, protože má mnohačetné podvozky osázené 76 pneumatikami. Jeho nízká rychlost a brzdný systém mu tak dovolí přistát na velmi malé ploše.
Výzkum amerických leteckých odborníků se také soustřeďuje na lehký létací stroj Light Aerial, vzdušné víceúčelové vozidlo. Bez pilotů může dopravit těžší materiál na kterékoliv letiště na světě.
Letadlo je řízeno z kosmu pomocí zařízení GPS. Nad letištěm umí „zmrazit“ řízení letového provozu a pohodlně kdekoliv přistát, aniž by jakkoliv ublížil civilním letadlům. Mohl by sloužit i k humanitárním misím ve vzdálených oblastech.
Předchůdce amerického letounu ruský ekranoplán A 90 Orlyonok (Orlíček) s obdobnými parametry jako Pelikán Ultra je z dílny leteckého inženýra Rostislava Jevgeněviče Alexejova. Sloužil už od roku 1979 v ruské armádě coby mohutný stroj pro přepravu kontingentů vojsk i s technickým vybavením. Nejčastěji se přemisťoval nad Kaspickým mořem.
První verze tohoto stroje byla pod značkou S23 zkoušena nad korytem řeky Volhy v roce 1972. Orlíček typu S 21 končí v roce 1992 v plamenech při nehodě poblíž dnešního strategického letiště v Petrohradě.
Pak se Rusové ve výzkumech obřích letounů na dlouhou dobu odmlčeli. Nyní chystají projekt výroby ekranoplán s názvem BE 2500 Neptun, který má v budoucnosti překonat americký prototyp Pelikán Ultra. Zatím ale Rusové marně shánějí sponzory.
Napište váš názor