Armády celého světa nalily do svých experimentů za ještě ničivějšími zbraněmi skutečně nevídané množství peněz. Kdo si však myslí, že se vždy zkoumala jen nová puška či bomba, je na omylu. Armáda zkoumala a zkoumá také pěknou řádku nechutných podivností, z nichž jsme pro dnešek pár vybrali. Tady jsou ty nejbláznivější armádní experimenty!
Netopýří bomby
Jak se blížil konec 2. světové války, americká armáda hledala stále lepší cesty, jak spálit japonská města. Na jednu z nich kupodivu přišel jistý zubař a šlo o tento „zlepšovák“:
Navrhoval k netopýrům připojit malá zápalná zařízení, netopýry pak naplnit klece a vysypat je nad japonskými městy a vesnicemi.
Záměr zde byl jasný – při pádu se netopýři dostanou z klece a okamžitě vyhledají úkryt v nejbližším sklepě, na půdě, ve věži, továrně, v seníku a podobně a zde poté po explozi zápalné nálože založí požár.
Při testování s replikou japonského města v Utahu se zjistilo, že celý koncept skutečně funguje na jedničku a netopýří bomby by po svém rozletu po okolí zvládly založit pěkných pár požárů. Zda došlo i k jejich nasazení či se Amerika rozhodla jen pro A-bombu, se ale zřejmě již nikdy nedozvíme.
Nukleární pancéřová pěst
Při testech nukleárních zbraní si velitelství americké armády velmi brzy uvědomilo jeden zásadní nedostatek této technologie: útočící voják, letoun či jednotka by se rozhodně neměla nacházet poblíž epicentra, nebo se rozloží na atomy.
U větších bomb nepomůže ani být několik kilometrů daleko, rázové vlny, teplo i záření je stále příliš silné. Aby se s tím armádní vědci vyrovnali, začali pracovat na projektu nukleární pancéřové pěsti, jimiž byla vybavena během studené války řada vojáků. Již v roce 1960 měla americká armáda více než 2 tisíce vojáků schopných těmito nukleárními pancéřovými pěstmi likvidovat důležité cíle nepřítele. Tato zařízení měla maximální zónu smrti jen nějaké 2 až 3 kilometry okolo výbuchu.
Delfínní torpéda
Abychom však nelili špínu jen na USA, počátkem 90. let minulého století jistý ruský armádní důstojník záměrně trénoval několik delfínů tak, aby napadali cizí lodě.
Dotyčný uspořádal dokonce testy, při kterých bylo prokázáno, že delfíni rozeznají různé lodě podle jejich typického zvuku motoru. Teoreticky by tak měli být schopni i zatáhnout explozivní zařízení pod nepřátelské lodě a domácím se vyhnout.
O léta později, kdy finanční situace v ruské armádě již nedovolovala se o delfíny starat, byly prodáni to Íránu, kde určitě neskončili v bazénku nějakého milionáře. O jejich osudu ale už bohužel zkrátka není žádných stop.
Napište váš názor