Jet na festival coby žurnalista má mnohé výhody a samozřejmě i svá úskalí. Buďto jedete na festival psát, trávíte koncerty zapisováním si poznámek a pak celé hodiny ohluchlí ve stanu určeném pro novináře lovíte v paměti změť pestrobarevných slov opisujících atmosféru (přičemž ta skutečná vám v izolaci od okolních lidí uniká), anebo si užijete festival se vším všudy, vrátíte se po třech dnech domů bez hlasu, bez stanu a s podezřelým obnosem peněz, a pak celý následující pracovní týden zpět v realitě žijete na spánkový dluh a opět přemýšlíte (tentokrát v pohodlí zimní zahrady před domem) nad tím, jak spolehlivě popsat atmosféru letošního uplynulého 25. ročníku.
Jezdím na festival Rock for People každoročně už od roku 2012, kdy jsem tehdy zažila legendární bouřku, po níž se spousta lidí v šoku snažila na okolních stromech najít svůj stan a vzápětí stihnout koncert Skrillexe, jež se ze stage, kde se během pouhé hodiny vytvořila obří kaluž až do půlky lýtek, přesunul do malého Youtube stanu, kam se během pěti minut od oznámení přesunu nahrnulo na deset tisíc lidí. Připomínám jen, že kapacita stanu měla necelou polovinu.
V dalších uplynulých letech zase panovalo neúnosné vedro, jež pro změnu na celý den až do večera nahrnulo návštěvníky k přilehlému rybníku, přičemž jen ti nejodvážnější se šli znaveně pohupovat na odpolední koncerty. Letos však bylo počasí naprosto vynikající a přálo i plnohodnotnému nerušenému spánku.
Nutné je také vyzdvihnout celkovou organizaci festivalu, která již minulý rok dosáhla tak špičkové kvality, jakou v České republice a dokonce i v okolních státech nemá téměř žádný festival. Bezbariérový přístup, přísun pitné vody, kamenné čisté záchody a sprchy, funkční bankomat, mnoho míst na dobití telefonů, příznivé ceny a kvalita jídla a nápojů, rozličné druhy piva (na mnohých festivalech jsou často k dostání jen sponzorské pivovary), čistota stanového městečka a ideální vzdálenost od areálu, jež izoluje od okolního ruchu a zároveň nenutí návštěvníky šlapat stovky metrů ke vstupní bráně.
Buzerace, zákazy a nařízení jsou sice minimální, ale celková kvalita a přístup pořadatelů návštěvníky natolik ovlivní, že se lidé nechovají jako zvířata na festivalu, ale jako ve městě, což v podstatě Rock for People je. Každoročně totiž na letišti v Hradci Králové skutečně na tři dny vyroste plnohodnotné město, které se zase složí a za rok znovu vrátí ještě silnější a strukturovanější než dřív.
Ráda bych také vyzdvihla kvalitu samotného programu a harmonogramu. Lidští pořadatelé pochopili naše potřeby a už necpou ta největší lákadla v těsném čase, aby se nestalo, že si návštěvník přeje v jednu chvíli rozdvojit a být ve stejném čase na dvou místech. Naopak, má vždy dostatek času na socializaci, doplnění sil a hladiny alkoholu a ještě něco navíc.
A je tam tolik krásných žen! Procházím se hlavní silnicí, probírám se organizovaným davem lidí na koncertech a nestíhám se otáčet a chválit sofistikované outfity mladých i starších dam, ale i mužů, jež přijeli na festival svým vzezřením demonstrovat smysl pro humor. Viděla jsem letos Ježíše, banán i slečny v nádherné večerní róbě z viktoriánské doby.
Rock for People má mimo multižánrový program i další výhodu pro méně privilegované. Mnozí tělesně postižení a neschopní volného pohybu se totiž sjíždějí právě tam. Strávila jsem letos festival víceméně s jedním vozíčkářem, který si liboval v tom, že zrovna on má díky bezbariérovému přístupu na koncertu ta nejlepší místa v ideální vzdálenosti od pódia, kde je akustika a dohled na stage právě tak akorát.
V rumunském Banátu proběhne opět český festival
U stánků s jídlem pak mezi hardcorovými koncerty vidíte postávat starší páry, kteří přihlížejí k hlavní stagi, kde zrovna hrají vyburcovaní In Flames a slyšíte je snažně z dálky přikyvovat do rytmu hudby, jež je jim i o padesát let mladší a vzdálenější.
Letos jsem naplno ze strany pořadatelů pocítila otevřenou náruč vůči kontroverzi, nekonformnímu myšlení interpretů a svobodě hudby nezávislé na politice či náboženství. V sobotu před půlnocí jsem se zčistajasna objevila na koncertě rusko-amerického rappera Tommyho Cashe, který již z dříve vydaných videoklipů zvěstoval show, na jakou si troufne jen málokdo. Čekala jsem na pódiu všelijaké bizarní tanečníky, kostýmy a vykřičené proslovy, ale nic z toho se nekonalo.
Tommy Cash demonstroval a vysvětloval podtext své tvorby výhradně skrz prezentaci stovek fotek a vteřinově krátkých videoklipů na televizních obrazovkách, jež zobrazovaly momentální schizofrenické rozložení společnosti, pokřivené vnímání reality a virtuality, laxní přístup ke klimatickým změnám, sklon k nevyhnutelnému futurismu a normalizaci obscénnosti.
Abych to poslední přirovnání vysvětlila několika jednoduchými slovy – poslední dvě písničky jste se regulérně v hledišti dívali na porno. Jež mimochodem každý sleduje, každý akceptuje, avšak ze soukromého tajemství vlivem výše zmíněného doslova znásilňuje svobodu slova.
Na Rock for People jsem letos zaznamenala jen dvě nevýhody. A těmi jsou absence háčku na ručník a oblečení ve sprchách a VIP vstup, ze kterého jsem si bohužel moc neužila. I přes neustálé vyhledávání jsem žádného interpreta bohužel nezastihla. Ale příští rok jedu zas, a doufám, že vy příští rok také!
Napište váš názor