Fotbalové prostředí se poslední dobou potýká s čím dál častějším výskytem projevů rasismu. Týká se to zahraničních soutěží stejně jako české ligy. Jak proti tomu bojovat? Hodně aktivní je v tomto směru třeba Angličan Raheem Sterling, často samotný terč podobného chování. Jeho aktivita nejen na sociálních sítích ale nestačí.
V posledních několika týdnech se téma rasismu ve světovém fotbale stalo předmětem debaty napříč odbornou i laickou veřejností.
Poslední incidenty jako například rasistické pokřiky a opičí skřeky fanoušků Černé Hory v kvalifikačním zápase o Euro 2020 s Anglií nebo reakce kapitána Juventusu Leonarda Bonucciho, ve které řekl, že si jeho spoluhráč Moise Kean mohl za rasistické urážky v italské lize z půlky sám, znovu ukazují, že rasismus se z fotbalu rozhodně nevytrácí.
Strefovat se do černých hráčů je mezi určitou sortou fanoušků skoro až folklórem, dávno to ale neplatí v západní Evropě. Příznivci anglického celku Everton svoje mužstvo v 80. letech hrdě nazývali „Bílým Evertonem“, byli totiž tenkrát jediným týmem, kterému se nepodařilo do svého kádru přilákat hráče tmavé pleti.
Rasistické pokřiky samozřejmě ustaly v momentu, kdy takový hráč přišel – a naopak zesílily na východě Evropy, tedy třeba v Turecku a Rusku, což jsou v dnešní době bašty fotbalové xenofobie.
Házení banánů a milionové pokuty
Český fotbal má svoji rasistickou minulost. V letech po roce 2000 bylo rasistické skandování, bučení a skřeky zcela běžnou součástí zápasů na českých stadionech. V roce 2001 dokonce brněnští fanoušci házeli v prvoligovém zápase mezi FC Stavo Artikel Brno a Vikorií Žižkov na zimbabwského fotbalistu Kennedyho Chihuriho banány.
Hráči jako Marek Jankulovski, Jan Koller nebo v té době ve francouzském Rennes hrající Petr Čech v roce 2003 v médiích otevřeně mluvili o tom, že se za situaci na českých stadionech vyloženě stydí.
„Rasistické pokřiky jsem naposledy slyšel v době, kdy jsem hrál za Spartu,“ vzpomínal v roce 2003 Petr Čech. „V zápase jsem je kolikrát ani nevnímal, protože jsem byl soustředěný, ale zpětně se mi někdy vybavily a nebylo mi z nich dobře.“
“V sezóně 2006/2007 se rasistické incidenty, především u týmů Sparty, Olomouce a Ostravy, dokonce řešily v každém druhém kole ligy. Ještě horší byla situace v nejvyšších evropských pohárech, které vysílaly vzkaz do celého fotbalového světa. Své o tom ve své době věděla například pražská Sparta, která byla za chování části svých fanoušků několikrát pokutována.
Fotbalová válka aneb když se zápas zvrhne ve stohodinový boj o život
V roce 2005 obdržela Sparta kvůli opičím zvukům svých fanoušků na hráče tmavé pleti při zápase Ligy mistrů s Ajaxem pokutu téměř milion korun a byla nucena uzavřít část stadionu pro zápas s Arsenalem, čímž přišla o dalších pět milionů korun za neprodané vstupenky.
Pokutu milion korun přitom Sparta zaplatila už rok předtím za podobné chování při zápasu s Lyonem. Tehdejší obchodní ředitel Sparty Dušan Svoboda dokonce mluvil o tom, že v případě dalších incidentů je na místě obava z toho, že nebude Sparta do evropských pohárů vůbec vpuštěna.
Situace se podle některých začala lepšit kolem roku 2010, a to především s příchodem úspěšných a u fanoušků oblíbených afrických hráčů, jako byl například kapverdský obránce Fernando Neves, tehdy oblékající dnes Baníku Ostrava, nebo za Spartu v té době hrající Bony Wilfried a Leonard Qweuke.
Naplnila se tak slova anglického fotbalového spisovatele Marka Perrymana, který už v roce 2005 v rozhovoru řekl: „Česko má problémy s rasismem a fotbal mu z nich může pomoci. Češi potřebují zkušenost s hráči tmavé pleti.“
Optimistická budoucnost
Český fotbal není izolovaným úkazem, ale přímo odráží názory a nálady ve společnosti. Domníváme se, že pozitivní změna může jít oběma směry. Fotbalový fanoušek je víc na očích, neznamená to ale, že by rasismus a xenofobie byla výlučně doménou radikálních příznivců fotbalu.
Neviňme fotbal z toho, že přitahuje nejvíc primitivů – ti jsou totiž jenom plodem společnosti, kterou svým chováním vytváříme my všichni.
Nemyslíme si, že jsou Češi rasističtější či xenofobnější než jakýkoliv jiný stát s tak homogenní populací, jaká je v České republice. Některé výstřelky v poslední době jako například vyjádření Petra Švancary o tom, že je kvůli enormnímu množství cizinců, které do českého fotbalu nepřináší kvalitu, „tak trochu rasista“, nebo výrok loňského trenéra Zlína, Vlastimila Petržely o „tom černochovi“, nejsou dle našeho názoru projevy latentního rasismu jako spíše vlastní stupidity a ignorance.
Je samozřejmě správné odsoudit rasisticky se projevující fotbalové příznivce. Není ale v pořádku propadnout pocitu, že jde o izolovanou sortu lidí, která je od naší společnosti odtržená. Rasismus je totiž daleko nebezpečnější v momentu, kdy jej člověk skrývá uvnitř. A to pořád ještě dělá většina z nás.
Věříme tomu, že se obecná situace v českém fotbale a na českých stadionech bude jenom zlepšovat.
Současná mladá generace, která objevuje krásu českého ligového fotbalu, není zatížena temným obdobím rasismu ze začátku milénia.
Neplete si politickou korektnost s obyčejnou lidskou slušností a na fotbal nechodí primárně kvůli tomu, aby popustila uzdu svojí agresi, ale aby sledovala fotbal, jehož kvalita pomalu, ale jistě stoupá.
Napište váš názor